Angel J. Rodriguez, DMin, is the senior pastor of the Houston Central Seventh-day Adventist Church, Houston, Texas, United States.

„Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale vzrůst vám dal Bůh. Vůbec nejde o to, kdo sází, ani o to, kdo zalévá, ale o to, že Bůh dává vzrůst. Ten kdo sází, a ten, kdo zalévá, jsou jedno; každý však dostane svou vlastní odplatu za svou vlastní práci. Jsme tedy Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba“ (1 K 3,6-9; B21).

Kazatel, který mě uváděl do nástupní praxe, pochází z Jižního Bronxu v New Yorku. Jednou mi řekl: „Budeš-li mít biblické hodiny nebo přednášky, budeš mít křty“. Tak jsme začali rozesílat jednoduché nabídkové letáky se seminářem nazvaným „Něco úžasného“, který je vhodný pro jakékoliv skupiny občanů. Jakmile jsme obdrželi odpověď s projeveným zájmem, okamžitě jsme reagovali a začali biblické studium. Výsledkem byly křty takřka každé čtvrtletí.

Myslím si, že otřelé pořekadlo „evangelizace nefunguje v dnešní postmoderní společnosti“ je nesprávné a vyprázdněné. Rád bych se rozdělil o sedm hledisek, která pomáhají evangelizaci zefektivňovat.

Milí přátelé,

rád bych společně s Vámi během příštích dnů otevíral stránky Starého zákona na místech, která pojednávají o tématu naděje. Svou pozornost upřeme především na mudroslovné texty Starého zákona. V těch se zrcadlí staletími prověřená moudrost národa, který potřeboval, možná více než kterýkoliv jiný, během své dějinné pouti téma naděje opakovaně promýšlet. Věřím, že o tuto léty prověřenou moudrost se můžeme opřít i dnes.

Nelze nevzpomenout přirovnání profesora Filipiho, který ve své knize „Kdo slyší můj nářek – poselství kajících žalmů“ obraz naděje žalmistů vtisknul do krátkého podobenství. „Směr záchrany z hlubin není dolů, k pevnému dnu, nýbrž nahoru, odkud jako by někdo spouštěl záchrannou šnůru. Skládat naději v Hospodina je jako držet se tenké šnůry, napjaté až k prasknutí, ale tak pevné, že nepraskne.“

V těchto dnech se sám sebe ptám: K čemu je zacílena má naděje? Dolů k pevnému dnu, nebo k šňůrce? Přiznám se, že mě to táhne paradoxně spíše dolů, a to i přesto, že vše, co představuje ono dno, je dnes povážlivě nejisté. A tak píšu tento článek vlastně pro každého, kdo potřebuje změnit DNA své naděje: od DNA►k šňůrce.

Čekání je jedno z nejčastěji skloňovaných slov v současnosti. Někdo čeká na testování, jiný na jeho výsledek. Studenti čtvrtých ročníků čekají, co bude s jejich maturitami, sportovci ještě do včerejška čekali, co bude s jejich olympiádou. Řekl bych, že je mnoho lidí, kteří se chtě nechtě ocitli v nepříjemném stavu čekání.

Žít nadějí znamená schopnost čekat na Boha a jeho intervenci s neochvějnou vytrvalostí. To je vyjádření pravé víry žalmistů. Určitě se i vám vybaví vzpomínky na okamžiky, kdy čekání na Hospodina přineslo své ovoce v pravý čas. Na druhou stranu, možná podobně jako já čekáte na řešení některých situací už roky, ale marně. Pod tíhou této ambivalentní zkušenosti se naše schopnost čekání povážlivě rozechvívá.

Rád bych otevřel pár textů z knihy Žalmů, které nám mohou pomoci vytěžit z tohoto nepříjemného módu bytí cosi hodnotného.

Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Ž 130,5

Žalmisté si dobře uvědomovali, že čekání postihuje jádro našeho bytí. Prostupuje celý vnitřní svět člověka – naši duši. Neschopnost správně čekat může být destruktivní pro veškeré procesy, které se odehrávají v nitru člověka. Čekat konstruktivně pro žalmisty znamenalo žít v přítomnosti Božích výroků. Boží slovo rozpoznali jako jakýsi katalyzátor, který vstupuje do našeho čekání a pomáhá nám nacházet ztracenou vnitřní rovnováhu.

…ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi… ale pokorní obdrží zemi… Ž 37,9.11

Život s nadějí, jak jí rozuměli žalmisté, je vždy spojen s určitým pevně stojícím bodem v budoucnosti. „Naděje má věčný domov v lidském srdci potud, pokud existuje budoucnost.“ (Theological Wordbook of the Old Testament) Garantem nadějné budoucnosti, zárukou, že je reálná a je v ní prostor i pro nás, je Bůh. Pokud patří dosažení tohoto bodu mezi jednu z nejdůležitějších hodnot člověka, pak život s takovým vědomím člověku pomáhá překlenout veškerá naše dílčí čekání. Každé čekání je totiž spojeno s určitým časovým obzorem. Vytratí-li se ten nejvzdálenější a nejnadějnější, pak nám zbývá pouze chvění současného čekání.

Bezúhonnost a přímost mě chrání, neboť svou naději skládám v tebe. Ž 25,21

Vkládání naděje do Hospodina však nepřinese ovoce pouze ve vztahu k budoucnosti. Už dnes, kdy čekám s nadějí, mohu ochutnat její ovoce. Žalmisté je nazývají bezúhonností a přímostí. V úvodu knihy Job je stejnými termíny charakterizován hlavní hrdina dramatu. Někdy říkáme, že někomu chybí a jinému naopak přebývá jedno kolečko. Bezúhonný a přímý je člověk celistvý. Tomu nic nechybí ani nepřebývá, a proto se stroj jeho života nezadrhne ani v podobné situaci, jaké čelíme dnes.

A tak bych vám rád popřál do příštích dnů, aby se naděje, kterou žili žalmisté, stávala i vaší nadějí.

O Jobovi a jeho naději zase příště napočtenou.

Martin Lindtner

Pro vděčného člověka

je šumění listí hudbou;

pro nevděčného

je i hra na flétnu či harfu hlukem.

Turecké přísloví

O zážitku vděčnosti hovoříme tam, kde se někomu něco stane. On to pochopí a vyhodnotí jako něco pozitivního, co nezaslouženě od někoho dostal. Z toho se poté začne radovat.

S vděčností se však setkat i v jiné podobě. Je možno potkat člověka, který je při vší své nenápadnossti přece jen zvláštní. Ať se mu stane, co se mu stane, vyzařuje z něho radost ze života a vděčnost za každou maličkost. Vděčnost se tak stává osobní charakteristikou člověka. Stejně jako v opačném případě nevděčnost. 

Setkáme-li se s člověkem, ze kterého vděčnost přímo září, pak si všimneme, že s vděčností je toho u něho spojeno víc.
Více >

„Cožpak moudrost nevolá, nevydává rozumnost svůj hlas? Na nejvyšším místě, nad cestou, na křižovatce stojí. Při branách, kudy se chodí do města, u vchodu pronikavě volá.“              (Přísloví 8,1-3)

 Staří Slované i jiné starověké národy měli křižovatky ve zvláštní úctě. U křižovatek se vysazovaly vybrané druhy stromů, které se stávaly často památnými monumenty. Později památné posvátné stromy často nahradily křesťanské symboly. Proto dnes tak často nalézáme kostely a kapličky na místech, která byla posvátná – na křižovatkách. Na křižovatkách našich cest se můžeme rozhodovat, měnit směr, setkávat se s někým, kdo přichází proti mně. Přelom roku je rovněž křižovatkou, díváme se zpět, kudy jsme přišli, a hledáme novou cestu, kam dál. V roce 2018 každého z nás čeká mnoho takových křižovatek v rodině, zaměstnání i ve sboru, a  na každé křižovatce rozhodování. Určitě se shodneme na tom, že budeme k tomu jako sůl potřebovat moudrost… Více >

Novozákonní pisatelé nacházejí ve známém vyprávění o potopě (Gn 6-9) materiál, který jim slouží k ilustraci základních témat křesťanství, jakými jsou například druhý příchod Ježíše Krista (Mt 24,37-38), víra (Ž 11,7) nebo křest (1 Pe 3, 19-22). Při pozornějším čtení zejména 8. kapitoly knihy Genesis si můžeme všimnout, že se v tomto příběhu zrcadlí jako odraz na vodní hladině ještě jeden motiv. Tím je čtvrté přikázání Desatera (Ex 20, 8-11).

Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. (Gn 8,1) Více >

Abraham Lincoln byl po vítězství Severu nad Jihem tázán: „Jak budete nakládat s Jižany?“ Tazatel očekával tvrdou odpověď a krutou odplatu v podobě represí. Lincoln však odpověděl: „Naložím s nimi tak, jako by se nikdy nechtěli odloučit.

Rád bych se s Vámi zamyslel nad příběhem o marnotratném synu (Lukášovo evangelium 15,11-32), který byl nazván největším krátkým vyprávěním, které bylo kdy zapsáno. Známe jej tak dobře, že už nás nemůže ničím překvapit. Víme, co od něj čekat. Ničím nás neprovokuje. Ale pro Ježíšovy posluchače to byl příběh velmi provokativní. Na Blízkém východě v Ježíšově době by se totiž několik epizod v reálu s největší pravděpodobností neudálo. A pokud by se staly, pak by šlo nejspíše o skandál.

Více >

Možná jste se už setkali s duchovními, kteří se během své služby stali ateisty a ze služby odešli. Určitě znáte kazatele, kteří o sobě tvrdí, že byli dříve ateisty, pak uvěřili, vnímali povolání ke službě a vstoupili do ní. V posledních letech se však objevil na holandské scéně unikátní případ faráře Klaase Hendrikse, který o sobě tvrdí, že v Boha nikdy nevěřil a ateismus neopustil ani poté, co se rozhodl stát se farářem. Naopak jej teologická příprava na službu duchovního v jeho ateismu ještě více utvrdila. V roce 2007 vydal knihu s názvem: Věřit v boha, který neexistuje: manifest ateistického faráře, ve které tvrdí, že vždy byl, je a hodlá zůstat ateistou. Více >

Vděčnost je branou k mnoha nebeským darům.

David Steindl-Rast

Doma jsme měli studnu. Vody bylo dost. Na zalévání jsme používali ruční pumpu. Na venkově to byla samozřejmost.

Jednou k nám přijela rodina z města, z paneláku. Rodiče se třemi dcerkami. Nejstarší bylo tak dvanáct let. Byli jsme překvapeni, jak si dívky s touto pumpou vyhrály. Celé dopoledne pumpovaly a pumpovaly. Nemohly se toho nasytit. V životě nic takového, jako je ruční pumpa nezažily. Že by ruční pumpa mohla být něčím, zač bychom měli být vděčni? Více >

Hovořil jsem o vděčnosti se skupinou křesťanských studentů. Byl jsem vděčný za otevřenost, s níž kladli své otázky – až do chvíle, kdy mi jeden z nich vyrazil dech dotazem: „Mluvíte o vděčnosti jako o křesťanské ctnosti, ale v Bibli se moc o vděčnosti nemluví. A když se o ní mluví, pak spíše o jejím opaku – o nevděčnosti.“ Musel jsem uznat, že slovo „vděčnost“ nepatří v Bibli k nejčastějším. Důvod je však v tom, že to, co rozumíme slovem „vděčnost“ (latinsky „gratia“) dnes, se tam vyjadřovalo jinak. Jak?

Více >

Dar je něčím mezi dvěma dušemi.

Darovat pak znamená

dát druhému člověku

kus sebe sama.

Zvykové pojetí sociálního vztahu

u domorodého kmene Maorů

Apoštol Pavel zařadil do oddílu svého dopisu, který charakterizuje znaky nového života křesťana, výzvu: „Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista (Ef 5,20). Vděčnost je tak jedním ze znaků toho, co se – díky víře – objeví v životě křesťana jako to, co je „nové“.

Více >