Milí přátelé,

rád bych společně s Vámi během příštích dnů otevíral stránky Starého zákona na místech, která pojednávají o tématu naděje. Svou pozornost upřeme především na mudroslovné texty Starého zákona. V těch se zrcadlí staletími prověřená moudrost národa, který potřeboval, možná více než kterýkoliv jiný, během své dějinné pouti téma naděje opakovaně promýšlet. Věřím, že o tuto léty prověřenou moudrost se můžeme opřít i dnes.

Nelze nevzpomenout přirovnání profesora Filipiho, který ve své knize „Kdo slyší můj nářek – poselství kajících žalmů“ obraz naděje žalmistů vtisknul do krátkého podobenství. „Směr záchrany z hlubin není dolů, k pevnému dnu, nýbrž nahoru, odkud jako by někdo spouštěl záchrannou šnůru. Skládat naději v Hospodina je jako držet se tenké šnůry, napjaté až k prasknutí, ale tak pevné, že nepraskne.“

V těchto dnech se sám sebe ptám: K čemu je zacílena má naděje? Dolů k pevnému dnu, nebo k šňůrce? Přiznám se, že mě to táhne paradoxně spíše dolů, a to i přesto, že vše, co představuje ono dno, je dnes povážlivě nejisté. A tak píšu tento článek vlastně pro každého, kdo potřebuje změnit DNA své naděje: od DNA►k šňůrce.

Čekání je jedno z nejčastěji skloňovaných slov v současnosti. Někdo čeká na testování, jiný na jeho výsledek. Studenti čtvrtých ročníků čekají, co bude s jejich maturitami, sportovci ještě do včerejška čekali, co bude s jejich olympiádou. Řekl bych, že je mnoho lidí, kteří se chtě nechtě ocitli v nepříjemném stavu čekání.

Žít nadějí znamená schopnost čekat na Boha a jeho intervenci s neochvějnou vytrvalostí. To je vyjádření pravé víry žalmistů. Určitě se i vám vybaví vzpomínky na okamžiky, kdy čekání na Hospodina přineslo své ovoce v pravý čas. Na druhou stranu, možná podobně jako já čekáte na řešení některých situací už roky, ale marně. Pod tíhou této ambivalentní zkušenosti se naše schopnost čekání povážlivě rozechvívá.

Rád bych otevřel pár textů z knihy Žalmů, které nám mohou pomoci vytěžit z tohoto nepříjemného módu bytí cosi hodnotného.

Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Ž 130,5

Žalmisté si dobře uvědomovali, že čekání postihuje jádro našeho bytí. Prostupuje celý vnitřní svět člověka – naši duši. Neschopnost správně čekat může být destruktivní pro veškeré procesy, které se odehrávají v nitru člověka. Čekat konstruktivně pro žalmisty znamenalo žít v přítomnosti Božích výroků. Boží slovo rozpoznali jako jakýsi katalyzátor, který vstupuje do našeho čekání a pomáhá nám nacházet ztracenou vnitřní rovnováhu.

…ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi… ale pokorní obdrží zemi… Ž 37,9.11

Život s nadějí, jak jí rozuměli žalmisté, je vždy spojen s určitým pevně stojícím bodem v budoucnosti. „Naděje má věčný domov v lidském srdci potud, pokud existuje budoucnost.“ (Theological Wordbook of the Old Testament) Garantem nadějné budoucnosti, zárukou, že je reálná a je v ní prostor i pro nás, je Bůh. Pokud patří dosažení tohoto bodu mezi jednu z nejdůležitějších hodnot člověka, pak život s takovým vědomím člověku pomáhá překlenout veškerá naše dílčí čekání. Každé čekání je totiž spojeno s určitým časovým obzorem. Vytratí-li se ten nejvzdálenější a nejnadějnější, pak nám zbývá pouze chvění současného čekání.

Bezúhonnost a přímost mě chrání, neboť svou naději skládám v tebe. Ž 25,21

Vkládání naděje do Hospodina však nepřinese ovoce pouze ve vztahu k budoucnosti. Už dnes, kdy čekám s nadějí, mohu ochutnat její ovoce. Žalmisté je nazývají bezúhonností a přímostí. V úvodu knihy Job je stejnými termíny charakterizován hlavní hrdina dramatu. Někdy říkáme, že někomu chybí a jinému naopak přebývá jedno kolečko. Bezúhonný a přímý je člověk celistvý. Tomu nic nechybí ani nepřebývá, a proto se stroj jeho života nezadrhne ani v podobné situaci, jaké čelíme dnes.

A tak bych vám rád popřál do příštích dnů, aby se naděje, kterou žili žalmisté, stávala i vaší nadějí.

O Jobovi a jeho naději zase příště napočtenou.

Martin Lindtner