Kázání

„Dobrým ovocem svých rtů se lze nasytit, stejně se ovšem každý setká i s vlivem svých činů“ (Př 12,14; SNC)

Náš vliv je dorozumívací prostředek, pomocí něhož jednáme s okolním světem. Třebaže není převoditelný, jako jsou hotové peníze, půjčky, cenné papíry nebo akcie, dluhopisy nebo obligace, výrobky či bitcoin (virtuální měna), jeho dosah ze všeho oběživa je nejsilnější, poněvadž vliv působí na to, jak se lidé rozhodují a co se rozhodují udělat. Vliv tedy není nějaké donucování, které nechává stranou nebo obchází svobodnou volbu a tak ztrácí jakýkoli podnět k motivaci. Jakmile vynucená volba přestane působit, donucení pozbývá svou sílu, zatímco vliv za naprosto svobodných okolností roste, nabývá a začne se šířit.

Podle lidských měřítek

Jedinečný příklad přemáhajícího vlivu, to je případ tesaře, který se stal učitelem a léčitelem, ovšem byl brutálně odstraněn totalitní vládou. Když byl zabit a „všemi opuštěn“ (Dn 9,26; SNC), neměl vůbec nic. Nezůstaly po něm vlastní děti, potomci, kteří by mohli navázat na rodovou linii. Neměl žádné vlastnictví, majetek, bohatství ani postavení v tehdejších vládnoucích kruzích. Dokonce neměl ani oděv, umíral nahý. Přesto je nejvlivnějším člověkem v dějinách lidstva, protože ztělesňoval nejsilnější zdroj vlivu ve vesmíru: lásku našeho Stvořitele a Vykupitele, Boha, který je láska (1 Jn 4,8.16).

Podle lidských měřítek Ježíš Nazaretský byl naprostým ztroskotancem. Dějiny svědčí, že svět v té době byl špatný a nemorální. Tento svět však překonává dobrý vliv, který nepochází z této planety. Biblické postavy Josefa a Daniela jsou příkladem téhož principu. Úžasný vliv jejich božského ducha, služby a bezúhonnosti čelil vlivu zla a pohnul nadpřirozenými mocnostmi. Bez pochyb byli velmi inteligentní, ale to co jim poskytovalo naprostou převahu nad nejchytřejšími mysliteli tehdejší doby, bylo spolehnutí na moudrost od Boha, nepřekonatelného Génia.

Mat 16,18 : “A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou“ (ČSP). Slovo církev se vyskytuje v NZ v původním znění pouze zde a v Mat 18,17. 

Co je to církev? Původní výraz „ekklésia“ představovalo v helenistickém světě řádné shromáždění občanů obce nebo sněm, nebo svolání vojska (Sk 19,32.39.40). V Bibli je přeznačeno toto slovo do duchovní neboli náboženské terminologie; jde zde o kultické, bohoslužebné shromáždění Izraele před Hospodinem. V NZ jde o shromáždění či obec vyznavačů Ježíše Krista jakožto nový, pravý Boží lid = církev, a to jak místní shromáždění lidu Kristova (dnes říkáme sbor), tak jako celkový souhrn věřících po celém světě. V řeckém překladu SZ (LXX) se vyskytuje slovo ekklésia více jak 90x a ve většině případů je překladem hebr. „káhál“ = shromáždění, např. Dt 23,2n.  

1. Musíme studovat a porozumět Boží výzvě pro církev dnes. Jak jsem řekl v úvodu kázání, církev je řecky „ekklésia“, což jsou dvě části: ek ´vyvolen, povolán z (něčeho) a „klésis“ = povolání, pozvání. „Ek“ je zkrácenina slovesa „kaleo, kalein“, což znamená volat jménem, oslovit, pozvat, v náboženském smyslu jde o Boží povolání do království Božího, k víře a spasení. „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1 P 2,9). 

Pavel Goia, redaktor deníku Ministry, vypráví příběh z doby svého dospívání. 

„Když jsem měl 14 let, jako řada jiných teenagerů, byl jsem fascinován otcovou motorkou a vším okolo ní. Každý den jsem ho prosil, aby mně naučil na ní jezdit. Nakonec souhlasil. Vzal mě na louku za městem a tam mi ukázal, jak se řídí motocykl. Pak mi dovolil, abych to zkusil sám. Vždy jsem mu slíbil, že nikdy nepojedu na motorce po ulici sám. 

Jednou, když byl můj otec v práci, zahlédl jsem motocykl v garáži. Tak jsem jej vytlačil ven, otevřel bránu a sedl si na něj. Pomyslel jsem si: Zkusím jet pouze okolo domu. Když jsem se rozjel, pocítil jsem z jízdy něco úžasného. Rozhodl jsem se, že šlápnu na plyn, co to dá. Ale pojednou přede mnou byla zatáčka a já jel tak rychle, že už jsem nestačil přibrzdit a napálil jsem to přímo do betonové zdi. Motorka byla na odpis a já byl docela dost potlučený. 

Dotlačil jsem motorku zpět domů do garáže a přikryl jsem ji nepromokavou celtou. Po té jsem se rozhodl, že budu doma pomáhat, co třeba. Když táta přišel z práce, máma mu řekla: „Pavel byl dnes opravdu bezva kluk, pomáhal mi jako nikdy předtím“. 

Táta se obrátil a pohlédl na mě: „Tak co jsi vyvedl?“ zeptal se. „Byl jsi venku na motorce?“ 

Byl jsem potichu. Táta šel do garáže a našel motorku. Zdržel se tam jen chvíli. Pak se vrátil zpět. Netušil jsem, co bude následovat. Můj otec na mně pohlédl, přistoupil ke mně – a pevně mě objal. Nemohl jsem tomu uvěřit. „Jsem tak šťastný, že žiješ!“ řekl. „To, co jsi provedl, bylo špatné – ale já ti odpouštím. A chci ti dát jeden dárek – tento motocykl je tvůj. Teď je nabouraný, ale můžeš se mnou pracovat a vydělat si nějaké peníze. Já k tomu přidám něco a společně motorku opravíme.“ 

„To si nezasluhuju“, pronesl jsem v úžasu. 

„Proč jsi mi prokázal takovou shovívavost?“, zeptal jsem se. 

Následovala odpověď: „Protože tě mám rád“. 

Bylo všechno zbytečné a marné?  

1 Kor 15,58 „Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána není zbytečná.“ (B 21) 

Jednou v noci se zloděj vloupal do jednopokojové garsoniéry, kde žil francouzský romanopisec Honoré de Balzac. Tento vetřelec se snažil potichu otevřít zámek v psacím stole, aniž by přitom spisovatele probudil. Pojednou ticho přerušil cynický smích na posteli, kde Balzac ležel a pozoroval zloděje. 

„Proč se smějete?“ zeptal se zloděj. 

„Směju se při pomýšlení, jakému riziku se vystavujete, když se pokoušíte najít v noci peníze v mém psacím stole, přitom jeho zákonný vlastník toho není schopen ani ve dne. Jaká marnost!“ 

Šalomoun shrnuje to, jak nahlíží na život, těmito slovy: „Viděl jsem všechno, co se děje pod sluncem, a poznal jsem, že všechno je jen marnost a honba za větrem.“ (Kaz 1,14; SNC)