Abraham Lincoln byl po vítězství Severu nad Jihem tázán: „Jak budete nakládat s Jižany?“ Tazatel očekával tvrdou odpověď a krutou odplatu v podobě represí. Lincoln však odpověděl: „Naložím s nimi tak, jako by se nikdy nechtěli odloučit.

Rád bych se s Vámi zamyslel nad příběhem o marnotratném synu (Lukášovo evangelium 15,11-32), který byl nazván největším krátkým vyprávěním, které bylo kdy zapsáno. Známe jej tak dobře, že už nás nemůže ničím překvapit. Víme, co od něj čekat. Ničím nás neprovokuje. Ale pro Ježíšovy posluchače to byl příběh velmi provokativní. Na Blízkém východě v Ježíšově době by se totiž několik epizod v reálu s největší pravděpodobností neudálo. A pokud by se staly, pak by šlo nejspíše o skandál.

Právě na těchto místech vyprávění, kde Ježíš provokuje, jsou nám odhalovány záblesky Božího království. Je to podobenství o Bohu, našem Otci, a o jeho království, kde panuje jiná logika. Právě v tom, co by se nikdy nestalo, odhalíme jinakost Božího království. Jinakost poměrů v něm. Přesněji odhalíme některé z kamínků mozaiky nebeského Otce. Nebeský Otec nám bude v podobenství nově nasvícen.

Syn by zřejmě nežádal

První skandální epizodou příběhu je hned úvodní žádost mladšího syna, aby mu otec vydal část majetku, která se měla stát později jeho dědictvím. Syn tak otci v podstatě říká, že ho vnímá jako neschopného starat se o majetek, v horším případě, že pro něj je otec mrtvý. Otec si synovo jednání nechá líbit a navíc…

Otec by nikdy nerozdal majetek

Ani synovi nebo ženě, ani bratru nebo příteli nedovol, aby tě dostali do své moci, dokud jsi živ. Nikomu svůj majetek nepředávej, abys toho nelitoval a nemusel se o něj znovu doprošovat. Dokud žiješ a dýcháš, neměň s jiným své postavení. Je lépe, prosí-li děti tebe, než abys ty musel vzhlížet k rukám svých synů. Ponech si vedení při každém díle a svou čest neposkvrňuj! Až budou dny tvého života u konce, ve chvíli skonání rozdej dědictví. (Sír 33,20-24)

Zmíněný text nepatří sice mezi knihy Bible, ale odkrývá nám zvyklosti doby, ve které žil Ježíš. Židovská praxe nedovolala otci lehkovážně, jen tak z vlastní vůle, zbavit se velké části svého majetku. Rozdělení majetku dětem probíhalo až ve chvíli, kdy buď otec nebyl schopen dobře majetek spravovat, nebo zemřel. Nebeský Otec dává člověku plnou svobodu k odcházení, přestože cenu, kterou při tom platí, je odcizení se vlastního dítěte.

Otec by nikdy neutíkal vstříc

Přeskočíme tu část příběhu, kdy syn zpeněžuje svůj díl dědictví a v daleké krajině všechny peníze prohýří. Zaměříme se k epizodě synova návratu. Jakmile otec spatří siluetu na obzoru, možná ještě ani přesně netuší, zda je jedná o jeho syna, vybíhá vstříc svému dítěti. Kolikrát už takto vybíhal a možná zbytečně? Lidé, kteří přihlížejí otcovu jednání, pukají smíchy. Na Blízkém východě totiž staří lidé nikdy neutíkali. Ne nutně proto, že by jim to nedovolovala jejich fyzická kondice. Ale bylo naprosto nedůstojné starého člověka, aby utíkal. Navíc vstříc svému dítěti. Když se měl setkat syn s otcem, vždy přicházel syn a projevoval otci náležitou čest a úctu. Proč otec vybíhá? Vždyť se tím naprosto zostudil. Zřejmě proto, že se nemůže dočkat návratu odcizeného syna. Je tady však ještě jeden důvod. Židovský zákon nařizoval rodičům, jak mají jednat s marnotratnými syny.

Má-li někdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku, a když ho kárají, neposlechne je, 19 ať ho jeho otec i matka uchopí a vyvedou ke starším jeho města, k bráně jeho místa, 20 a řeknou starším jeho města: „Tento náš syn je nepoddajný a vzpurný, neposlouchá nás, je to modlářský žrout a pijan.“ 21 A tak ho všichni muži jeho města uházejí kamením a zemře. Tak odstraníš zlo ze svého středu. Ať to slyší celý Izrael a bojí se. (De 21,18-21)

Tímto je otec povinen se řídit v případě svého mladšího syna. Jde přece o nařízení Tóry – pro otce naprosto závazné. Otec má dát pokyn ke kamenování v branách města. Místo toho vybíhá k bráně, kterou má syn projít a objímá jej. To vše proto, aby svého syna před dopadajícími kameny ochránil. První kameny mají dopadnout na tělo otce.

Otec by nikdy by nepřijal syna znovu za syna

Mladší syn měl pravdu, když říkal, že není už více hoden nazývat se synem svého otce. Svého synovství se vzdal, když prodal otcův majetek a navíc ještě všechny peníze utratil. Syn je totiž vždy zároveň dědic. Otec tím, že přijal mladšího syna znovu za syna, porušil právní nárok staršího syna na dědictví, které už mu jednou právoplatně dal. V úvodu příběhu (12. verš) je napsáno, že otec přece rozdělil majetek (dědictví) oběma synům. Když otec přijímá mladšího syna za syna musí ukrojit z dílu dědictví syna staršího. Syn je přece vždy zároveň dědic a mladší syn už žádné dědictví nemá. Otec znovu vrací synu původní postavení a důstojnost, i když tím překračuje práva staršího syna. Starší syn má plné právo se na otce zlobit.

Nikdy by mu nedal prsten a plášť

Josefovi pak řekl: „Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty. 40 Budeš správcem mého domu a všechen můj lid bude poslouchat tvé rozkazy. Budu tě převyšovat jen trůnem.“ 41 Farao mu dále řekl: „Hleď, ustanovuji tě správcem celé egyptské země.“ 42 A farao sňal z ruky svůj prsten, dal jej na ruku Josefovu, oblékl ho do šatů z jemné látky a na šíji mu zavěsil zlatý řetěz. 43 Dal ho vozit ve voze pro svého zástupce a volat před ním: „Na kolena!“ Tak ho učinil správcem celé egyptské země. 44 Farao Josefovi ještě řekl: „Já jsem farao. Bez tebe nikdo nehne rukou ani nohou v celé egyptské zemi.“ (Gen 41,39-44)

Prsten a róba, kterými je navrátilec obdařen, jsou znamením, že otec nejenže vrací synu původní důstojnost, ale dává mu ještě víc. Dává mu svou plnou moc. Podobné cti se dostalo Josefovi v Egyptě. Syn má v podstatě vyšší postavení než jeho bratr, který neodešel. Na mladšího syna otec deleguje svou autoritu a moc. Starší bratr má opět plné právo se zlobit, protože mladší bratr, který odešel má teď právo mu poroučet.

Závěr:

Největší krátké vyprávění nám nasvítilo Otce. Boží láska je pro logicky uvažujícího člověka nepředstavitelná, a je-li prokazována někomu jinému, je v podstatě pro mě nepřijatelná. Podobně Boží radost nad návratem každého hříšníka je pro nás naprosto nepředstavitelná. Starší syn měl plné právo cítit se ukřivděn, ale jen pokud to byl člověk země. Pokud byl člověkem nebe (učedníkem), má následovat v postoji k druhému svého otce.

Otcovo pozvání k radostné hostině patří všem, jak mladším, tak starším synům. Nestůjme tedy vně a radujme se plnými doušky z Boží lásky, kterou chce prokázat lidem kolem nás i nám samotným.

Martin Lindtner