Jednou, když byl můj otec v práci, zahlédl jsem motocykl v garáži. Tak jsem jej vytlačil ven, otevřel bránu a sedl si na něj. Pomyslel jsem si: Zkusím jet pouze okolo domu. Když jsem se rozjel, pocítil jsem z jízdy něco úžasného. Rozhodl jsem se, že šlápnu na plyn, co to dá. Ale pojednou přede mnou byla zatáčka a já jel tak rychle, že už jsem nestačil přibrzdit a napálil jsem to přímo do betonové zdi. Motorka byla na odpis a já byl docela dost potlučený. 

Dotlačil jsem motorku zpět domů do garáže a přikryl jsem ji nepromokavou celtou. Po té jsem se rozhodl, že budu doma pomáhat, co třeba. Když táta přišel z práce, máma mu řekla: „Pavel byl dnes opravdu bezva kluk, pomáhal mi jako nikdy předtím“. 

Táta se obrátil a pohlédl na mě: „Tak co jsi vyvedl?“ zeptal se. „Byl jsi venku na motorce?“ 

Byl jsem potichu. Táta šel do garáže a našel motorku. Zdržel se tam jen chvíli. Pak se vrátil zpět. Netušil jsem, co bude následovat. Můj otec na mně pohlédl, přistoupil ke mně – a pevně mě objal. Nemohl jsem tomu uvěřit. „Jsem tak šťastný, že žiješ!“ řekl. „To, co jsi provedl, bylo špatné – ale já ti odpouštím. A chci ti dát jeden dárek – tento motocykl je tvůj. Teď je nabouraný, ale můžeš se mnou pracovat a vydělat si nějaké peníze. Já k tomu přidám něco a společně motorku opravíme.“