„Cožpak moudrost nevolá, nevydává rozumnost svůj hlas? Na nejvyšším místě, nad cestou, na křižovatce stojí. Při branách, kudy se chodí do města, u vchodu pronikavě volá.“              (Přísloví 8,1-3)

 Staří Slované i jiné starověké národy měli křižovatky ve zvláštní úctě. U křižovatek se vysazovaly vybrané druhy stromů, které se stávaly často památnými monumenty. Později památné posvátné stromy často nahradily křesťanské symboly. Proto dnes tak často nalézáme kostely a kapličky na místech, která byla posvátná – na křižovatkách. Na křižovatkách našich cest se můžeme rozhodovat, měnit směr, setkávat se s někým, kdo přichází proti mně. Přelom roku je rovněž křižovatkou, díváme se zpět, kudy jsme přišli, a hledáme novou cestu, kam dál. V roce 2018 každého z nás čeká mnoho takových křižovatek v rodině, zaměstnání i ve sboru, a  na každé křižovatce rozhodování. Určitě se shodneme na tom, že budeme k tomu jako sůl potřebovat moudrost… Více >

Novozákonní pisatelé nacházejí ve známém vyprávění o potopě (Gn 6-9) materiál, který jim slouží k ilustraci základních témat křesťanství, jakými jsou například druhý příchod Ježíše Krista (Mt 24,37-38), víra (Ž 11,7) nebo křest (1 Pe 3, 19-22). Při pozornějším čtení zejména 8. kapitoly knihy Genesis si můžeme všimnout, že se v tomto příběhu zrcadlí jako odraz na vodní hladině ještě jeden motiv. Tím je čtvrté přikázání Desatera (Ex 20, 8-11).

Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. (Gn 8,1) Více >

Abraham Lincoln byl po vítězství Severu nad Jihem tázán: „Jak budete nakládat s Jižany?“ Tazatel očekával tvrdou odpověď a krutou odplatu v podobě represí. Lincoln však odpověděl: „Naložím s nimi tak, jako by se nikdy nechtěli odloučit.

Rád bych se s Vámi zamyslel nad příběhem o marnotratném synu (Lukášovo evangelium 15,11-32), který byl nazván největším krátkým vyprávěním, které bylo kdy zapsáno. Známe jej tak dobře, že už nás nemůže ničím překvapit. Víme, co od něj čekat. Ničím nás neprovokuje. Ale pro Ježíšovy posluchače to byl příběh velmi provokativní. Na Blízkém východě v Ježíšově době by se totiž několik epizod v reálu s největší pravděpodobností neudálo. A pokud by se staly, pak by šlo nejspíše o skandál.

Více >

Možná jste se už setkali s duchovními, kteří se během své služby stali ateisty a ze služby odešli. Určitě znáte kazatele, kteří o sobě tvrdí, že byli dříve ateisty, pak uvěřili, vnímali povolání ke službě a vstoupili do ní. V posledních letech se však objevil na holandské scéně unikátní případ faráře Klaase Hendrikse, který o sobě tvrdí, že v Boha nikdy nevěřil a ateismus neopustil ani poté, co se rozhodl stát se farářem. Naopak jej teologická příprava na službu duchovního v jeho ateismu ještě více utvrdila. V roce 2007 vydal knihu s názvem: Věřit v boha, který neexistuje: manifest ateistického faráře, ve které tvrdí, že vždy byl, je a hodlá zůstat ateistou. Více >

Vděčnost je branou k mnoha nebeským darům.

David Steindl-Rast

Doma jsme měli studnu. Vody bylo dost. Na zalévání jsme používali ruční pumpu. Na venkově to byla samozřejmost.

Jednou k nám přijela rodina z města, z paneláku. Rodiče se třemi dcerkami. Nejstarší bylo tak dvanáct let. Byli jsme překvapeni, jak si dívky s touto pumpou vyhrály. Celé dopoledne pumpovaly a pumpovaly. Nemohly se toho nasytit. V životě nic takového, jako je ruční pumpa nezažily. Že by ruční pumpa mohla být něčím, zač bychom měli být vděčni? Více >

Hovořil jsem o vděčnosti se skupinou křesťanských studentů. Byl jsem vděčný za otevřenost, s níž kladli své otázky – až do chvíle, kdy mi jeden z nich vyrazil dech dotazem: „Mluvíte o vděčnosti jako o křesťanské ctnosti, ale v Bibli se moc o vděčnosti nemluví. A když se o ní mluví, pak spíše o jejím opaku – o nevděčnosti.“ Musel jsem uznat, že slovo „vděčnost“ nepatří v Bibli k nejčastějším. Důvod je však v tom, že to, co rozumíme slovem „vděčnost“ (latinsky „gratia“) dnes, se tam vyjadřovalo jinak. Jak?

Více >

Dar je něčím mezi dvěma dušemi.

Darovat pak znamená

dát druhému člověku

kus sebe sama.

Zvykové pojetí sociálního vztahu

u domorodého kmene Maorů

Apoštol Pavel zařadil do oddílu svého dopisu, který charakterizuje znaky nového života křesťana, výzvu: „Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista (Ef 5,20). Vděčnost je tak jedním ze znaků toho, co se – díky víře – objeví v životě křesťana jako to, co je „nové“.

Více >

Moudrý je muž,

 který se netrápí nad tím, co nemá,

ale raduje se z toho, co má.

Epiktetos

Lidová zkušenost věnuje velkou pozornost tomu, jek je nevděčnému člověku. Na jeho egoismu ukazuje, že nejen neumí dávat, ale ani dar přijímat a radovat se z něj. Ti, kteří jsou zaměřeni více na sociální oblast, zase říkají, že nevděčný člověk nemá přátele. Nemá, s kým by si popovídal „od srdce k srdci“. A když mu je zle, nikdo mu nepomůže. Proč? Protože on není ochoten druhému člověku pomoci. Proto zůstává sám. Nevděčného člověka nikdo nemá rád, nikdo se s ním nechce stýkat a raději se nevděčníkovi vyhýbá.

Domněnky jsou domněnky a fakta jsou fakta. Faktem se přitom myslí otevřená skutečnost. O tu jde vědeckým studiím. Snaží se prověřit, co je na našich dohadech a domněnkách pravdivé, a co pravdivé není. V posledních letech se objevilo několik studií, které zjišťovaly, jaké jsou rozdíly v tom, jak je lidem vděčným na rozdíl od těch, kteří vděčni tak moc nejsou. Co se zjistilo?

Více >

Je životně důležité, aby se lidé naučili počítat,

co dobrého přijímají, a tak se naučili si toho vážit.

Jinak se mohou utápět v počítání ztrát.

Abraham Maslow

Může se stát, a stává se to, že někdo – ve svém zamyšlení nad tím, co je v životě podstatné a co podstatné tak moc není – dojde k závěru, že materiální komfort není to nejdůležitější. Přijde na to, že naopak důležité je naopak to, jak je člověku „uvnitř“ – u srdce, v duši. Co pak může dělat?

Více >