Bylo to všechno zbytečné a marné?

Bylo všechno zbytečné a marné?  

1 Kor 15,58 „Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána není zbytečná.“ (B 21) 

Jednou v noci se zloděj vloupal do jednopokojové garsoniéry, kde žil francouzský romanopisec Honoré de Balzac. Tento vetřelec se snažil potichu otevřít zámek v psacím stole, aniž by přitom spisovatele probudil. Pojednou ticho přerušil cynický smích na posteli, kde Balzac ležel a pozoroval zloděje. 

„Proč se smějete?“ zeptal se zloděj. 

„Směju se při pomýšlení, jakému riziku se vystavujete, když se pokoušíte najít v noci peníze v mém psacím stole, přitom jeho zákonný vlastník toho není schopen ani ve dne. Jaká marnost!“ 

Šalomoun shrnuje to, jak nahlíží na život, těmito slovy: „Viděl jsem všechno, co se děje pod sluncem, a poznal jsem, že všechno je jen marnost a honba za větrem.“ (Kaz 1,14; SNC) 

• Také jste už bojovali s pocitem marnosti a zbytečnosti? 
• Kazatel konstatuje, že lidské plány, projekty, lidská činnost, jak se sám přesvědčil, nemají valnou cenu a nejsou mnohdy přínosné ani hodnotné. 
• Přirovnává lidské úsilí k honbě za větrem. Chce tím zdůraznit, že úsilí člověka něco vykonat se ne vždy setkává s uspokojením. Někdy nás může po vykonané práci naplňovat spíše opačný pocit marnosti a zbytečnosti.  

Osnova: I. Pohled zpět na naši službu 

              II. Obavy apoštolů před marnosti svého úsilí 

             III. Kristovo vzkříšení jako řešení pocitu marnosti   

1. Čas od času se můžeme podívat zpět na to, co jsme učinili ve svém životě a ve službě pro Pána – třeba i během této obtížné doby pandemie – a zeptat se sami sebe: „Byla naše práce – ať už jako kazatelů, učitelů nebo laiků v různých služebnostech – užitečná a účinná – nebo byla – přinejmenším v některých ohledech – marná?“ Co bylo rozhodující v naší osobní službě? Nehovořím o našem povolání, ale o výsledcích našeho úsilí. Můžeme-li jmenovat mnoho dobrých počinů, dokonce i zázraků, pak je třeba si ověřit i druhou stranu mince: 

1. Na úrovni sboru se to týká jak početního růstu členů, tak i významných ztrát. Třebaže máme radost z těch, kteří se zapojili do služby, ale v tutéž chvíli pociťujeme znepokojení nad těmi, kteří ignorují biblické vzdělávání v sobotní škole a nepěstují přátelství s ostatními spoluvěřícími. Setkáváme se se společenstvími, která se štěpí na skupiny podle politických názorů a které stále obtížněji mezi sebou komunikují. Pro lidi je mnohem nesnadnější odmítnout věnovat spoustu času různým konspiračním teoriím nebo cizím učením. 

2.  Na osobní rovině se můžeme ptát sami sebe, zda naše kázání, probírání biblického studia a vzájemné kontakty s lidmi byly úspěšné a dosáhly svého cíle. Setkáváme se s přáteli, kterým poskytujeme poradenství, ale přesto tito nedělají správná rozhodnutí. Jsou i jednotlivci, kteří opouštějí sborové společenství a stávají se dokonce nevěřícími. Rozvody nejsou výjimkou ani mezi věřícími manželi. Co nás též může znepokojovat je duchovní stav, v němž se nachází Boží lid. 

Na to vše je možné nahlížet pouze jako na přirozené události – lidé přicházejí a odcházejí a oni sami jsou zodpovědní za své činy – ale mohlo by to znamenat, že naše křesťanské srdce se stane necitlivé a studené. 

Obavy, že naše misijní úsilí, kázání, biblická výuka nebo pastorační a jiná sborová činnost vyzní naprázdno, nás může frustrovat a znechutit pro další službu. 

1. Marnost ve službě apoštolů 

Zdá se, že apoštolové si kladli obdobné otázky ohledně své služby. Jan napsal: „Mám radost, že někteří z vás žijí opravdu podle Božích přikázání“ (2 J 4; SNC). Velmi dobře! Ale z toho vyplývá, že někteří členové církve to vzdali „žít v pravdě“, jak to nazval Jan (viz ČEP). A to muselo být pro něj smutné a zraňující. 

Pavel se rozhodl konzultovat to s dalšími apoštoly: „aby snad moje nynější i dřívější úsilí nebylo nadarmo“ (Ga 2,2). Filipské věřící napomíná, aby udrželi: „čistotu svého srdce a mezi zkaženými a převrácenými se osvědčíte jako ryzí Boží děti. Buďte svému okolí světlem. Až se Kristus zase objeví – já budu šťasten, že jsem se nenamáhal zbytečně“ (Fil 2,16; SNC). Na adresu věřících v Tesalonice prohlásil: „A tak když jsem to již déle nemohl vydržet, poslal jsem Timotea, abych poznal vaši víru, zdali vás snad pokušitel nesvedl, takže by naše námaha vyšla naprázdno“ (1 Te 3,5). Na druhé straně projevil jim důvěru slovy: „Sami víte, bratří, že náš příchod k vám nebyl marný“ (1 Te 2,1). A dokonce uvedl, že věřící v Korintu musí vědět: „že vaše práce není v Pánu marná“ (1 K 15,58). 

Sbor v Korintu 

I když sbor v Korintu se potýkal s celou řadou problémů, včetně závažného rozdělení, Pavel přesto považoval jeho členy za posvěcené v Kristu (1 K 1,2). Jeho vstupní pozdrav ukazuje, s jakou úctou a ochotou nabízí pomoc svým spolubratrům a spolusestrám. Pro křesťany žijící v tomto městě se stalo zvláště problémem učení o vzkříšení. Bylo či nebylo vzkříšení? V 1 Kor 15 otevírá pohled na vzkříšení Ježíše Krista. Verš 23. pojednává o vzkříšení věřících při Kristově příchodu. Co následuje potom, vyjádřil apoštol slovy: „A tu nastane konec…“ (v. 24) 

V této kapitole se čtyřikrát vyskytuje slovo „kenos“ = marný. A též jeho synonymum „eiké“ = nadarmo (v. 2). Poprvé prohlašuje, aby Boží milost, díky níž se stal tím, čím je, a kterou mu prokázal Bůh, nebyla nadarmo (v. 10). Po té, co předložil důkaz pro Ježíšovo vzkříšení, obrací se na korintské věřící těmito slovy: „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná a klamná je i vaše víra“ (v. 14). Jiný výraz pod čárou říká „prázdná“ (viz též ČSP). SNC parafrázuje: „zbytečné, bezvýznamné a nesmyslné“. Pavel dokládá, že Kristovo vzkříšení určuje nejen jejich osud jednou v budoucnu, ale též nyní v tomto životě na této zemi. Bez vzkříšení je vše „marné a zbytečné“. Marnost je pro lidský život zcela devastující pojem. 

2. Pavel se však nezdržuje u záporné perspektivy. Namísto toho nastiňuje jednotlivé kroky vzkříšení, způsob vzkříšení a definitivní vítězství nad smrtí: „Zdůrazňuji vám, milí bratří: naše pozemské tělo z masa a kostí není způsobilé pro Boží říši, protože naše kvality nejsou ani zdaleka takové, aby si zasloužily nesmrtelnost. Prozradím vám jedno nádherné tajemství: zemřeme jen někteří, ale všichni obdržíme nové tělo. Až z nebe zazní signál posledního soudu, v jediném okamžiku se naše tělo promění. Zesnulí křesťané vstanou v novém, nesmrtelném těle a my ostatní, pokud budeme ještě naživu, všichni najednou dostaneme zrovna takové tělo, skvělé a nezničitelné. Tak se konečně stane skutečností dávné prorokovo vidění: Vítězství je dovršeno, smrt slavně navždy zničena! Kam ses poděla, ó smrti, a kam zmizel tvůj náhončí? Náhončím smrti je míněn hřích – a ten má svou sílu ze zákona. Bůh nám však prostřednictvím Ježíše Krista umožnil nad obojím zvítězit a za to mu nikdy nemůžeme být dost vděčni.“ (1 K 15,50-57; SNC) 

Výsledný závěr plynoucí ze vzkříšení 

Pavel svou rozpravu shrnuje těmito slovy. „Vítězství je naše, bratři, zůstaňte pevní a nenechte se zviklat v usilovné spolupráci na Božím díle. Můžete si být jisti, že nic z toho, co jste vykonali pro Pána, se vaší smrtí neztratí.“ (v. 58; SNC) „Vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ (kenos; ČEP) Pavlova výpověď se skládá ze tří částí: dvojího napomenutí a zaslíbení. 

1. Zaprvé Pavel zprvu utvrzoval a ujišťovat věřící. Nemohou se vzdát víry ve vzkříšení, naopak mají zůstat pevní jako skála. Pavel zde naráží na verše 1 a 2, v nichž věřícím připomíná, že evangelium, které přijali a na němž stojí a skrze něž dochází spásy – aby se jej dál drželi. Jinak – vzdají-li se víry v Kristovo vzkříšení a ve své vlastní – pak uvěřili nadarmo (eiké; 1 K 15,1.2). 

2. Zadruhé Pavel se posouvá z oblasti víry ke službě. Víra musí předcházet činnost. Služba, k níž Bůh věřící povolává, má být konána s plným nasazení a k růstu církve. Je dokonce spojena s námahou, obtížemi a „život ohrožujícím nebezpečím“, jako zakusil Pavel (v. 31.32). Nicméně Pavel vyzývá věřící, aby se nenechali „zviklat“ (v. 58) a byli „stále horlivější“ pro Něho, plně posvěceni „v usilovné spolupráci na Božím díle“ (viz v. 58; SNC). 

3. Zatřetí Pavel zde dospívá k přesvědčení – navzdory všem problémům – že práce v Pánu není marná. Proč? Protože zde existuje vzkříšení. Tato myšlenka se pojí s veršem 10 a 14: Boží milost projevena vůči Pavlovi nebyla nadarmo, protože on nejen věřil v Krista, ale též pro něj pracoval. Tudíž není-li žádné vzkříšení, pak veškeré kázání by bylo zbytečné, nadarmo. Naštěstí to tak není. Ohledně Kristova vzkříšení není žádných pochyb a není žádný problém v otázce vzkříšení jeho následovníků. Takže „cokoli je konáno pro Pána, nikdy není konáno nadarmo“ (Leon Morris, Úvod a komentář k 1. Korintským, s. 224. 225).  

Ponaučení 

Milí spoluvěřící, a co vaše služba na Boží vinici? Jaké úsilí jste pro ni vynaložili, a jaká zklamání jste mohli zakusit? Obava, že naše práce se nesetká s pozitivním výsledkem, že někdy přichází vniveč, nás může frustrovat. A možná odradit od další činnosti. Nemůžeme spatřit výsledky, po nichž toužíme a některé pozitivní výsledky bychom spočítali na prstech jedné ruky. Dobrý začátek ještě neznamená dobrý konec. Úspěch v duchovní službě nelze změřit zde a ihned. Proto musíme znovu a znovu slyšet slova Písma: 1 K 15,58: „Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle a vězte, že vaše práce pro Pána není zbytečná“ (B 21). Buďte odvážní!  Pokračujte v dobrém díle, k němuž jste byli povoláni – ať už v oblasti vašeho osobního vlivu nebo v širším společenství věřících. 

Log: Stále myslím na jednu sestru, členku brněnského sboru. Měla velké obtíže, které ji způsoboval její nevěřící manžel. Nepřál si, aby docházela v sobotu do shromáždění. Zamknul ji doma, a protože to bylo v přízemí, vylezla oknem a přišla do sboru. Nebo její sváteční šaty ponořil do vany s vodou. Tak si oblékla všední oblečení, jen aby byla ve shromáždění. Přesto se nikdy nepřestala za svého manžela modlit. Prosila, aby Bůh otevřel jeho srdce a mysl pro evangelium. A pak tato milá sestra zemřela. Záhy po pohřbu její manžel přišel poprvé do shromáždění a chtěl vědět, na kterém místě sedávala jeho manželka. Tam si i on sedl a se slzami v očích vyznal, jak mohl být tak dlouho zatvrzelý a nepřátelsky se chovat vůči své ženě. Prosil Pána o odpuštění, uvěřil v Pána Ježíše jako svého Spasitele a nechal se pokřtít. A tak se stal živým důkazem, že Bůh vyslýchá naše prosby, i když my nemusíme vidět kdy a jak. 

Z: Kristovo vzkříšení činí náš život smysluplným a naši práci užitečnou a prospěšnou.    

(podle Ministry 7/2021 zpracoval Enoch Martínek)