Sbor Církve adventistů sedmého dne
Ateista v nebi
2. 10. 2021 Záznam kázání Ateista v nebi (1. Tesalonickým 2) Enoch Martínek
na tomto odkazu: https://youtu.be/2wGOJh0KGJI
Může se ateista dostat do nebe?
Co činí člověka způsobilým „vejít do slávy“? (1 Te 2,12)
„Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království“ (1 Te 2,11.12).
Kdo z vás byl předtím, než jste poznali a uvěřili v Boha, ateista? A kdo z vás má v rodině nebo v blízkém okolí ateistu, člověka nevěřícího?
Naše země je považována za převážně ateistickou, má to své hluboké kořeny v minulých dějinách. Ateismus byl v době totalitního režimu státním náboženstvím. Tomáš Halík v knize „Svět bez Boha“ napsal: „Setkám-li se s člověkem, který tvrdí, že nevěří v Boha, vždy mu kladu otázku: Jaký je onen Bůh, v něhož nevěříš? A dovedeš si představit pod pojmem Bůh ještě něco jiného než to, co popíráš?
Když jsem pracoval před léty v Brně, pak ve sboru CASD byl tehdy starším sboru bratr, který před svým obrácením byl nevěřící člověk. Bydlel v Židenicích a pracoval ve Zbrojovce. Byl tam prohlášeným alkoholikem a rváčem. Pak došlo v jeho životě k velké změně, uvěřil v Boha, přestal kouřit a pít, seznámil se s věřící dívkou a měli svatbu v církvi. Jeho rodiče na svatbu nepřišli; jako nevěřící se nemohli smířit s tím, že syn se stal křesťanem.
Člověk, který se považuje za ateistu, leží na smrtelné posteli. Přátelé a rodina jsou shromážděni okolo a přemlouvají ho, aby přijal Krista jako svého osobního Spasitele dříve, než bude pozdě. Ale žel, nemoc vítězí, pacientovy oči se zavírají a jeho povrchní dech umlká. Umírá.
Ovšem zemřel navždycky? Je tato jeho volba na smrtelné posteli, kdy odmítnul Boha, a tím i poslední jiskřičku naděje, potvrzením jeho věčného zahynutí?
- Ateisté a jim podobní – kdo to jsou? (1 Sam 10,19)
- Je nebe odměnou jen pro věřící? (Řím 2,14-16)
- Jak Bůh soudí spravedlivě a podle pravdy (Zj 16,7)
- Ateisté a jim podobní – kdo to jsou?
- Viz prezentace: ateismus jako náboženství, Richard Dawkins, rozlišení mezi teisty a ateisty, gnostik (věří ve vyšší poznání tajemství Boha) a agnostik (popírá možnost plného poznání světa, viz pozitivizmus a materializmus)
Kristus se během své krátké služby na zemi setkal s řadou zdánlivě „nespasených“ lidí. Bohatý mladík, žena přistižená při cizoložství, zkorumpovaný výběrčí daní Zacheus, zločinec na kříži a ti, jež stáli u kříže se zakrvácenými kladivy ve svých rukou – ti všichni, ať už tak či onak, odmítli základní principy lásky představené v Písmu. Oni upřednostnili vlastní nezávislost (autonomii) před Boží vládou, podobně jako Izraelský národ, když se zasazoval o to, aby jim vládnul pozemský král. Samuel jim to řekl bez obalu těmito slovy: „Vy jste ale dnes zavrhli svého Boha, který vás vysvobozuje ze všech vašich neštěstí a úzkostí“ (1 S 10,19; B21).
Křesťan se pevně drží stanoviska, že ke spasení vede jediná cesta, a to přijetí Krista jako svého osobního Spasitele. Cožpak Ježíš neřekl: „Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jn 14,6)?
Toto je samozřejmě pravda. Odmítnutí Krista vás staví do situace, kdy nemáte naději na místo na skleněném moři. Proč? Protože Bůh připravil nebe vhodné pouze pro ty, kdo chtějí v něho věřit. Je to místo pro lidi, kteří důvěřují Boží pravdě a odmítají satanovy lži. Ve svém prohlášení Kristus pootevřel dveře, což mnozí přehlížejí, když řekl: „Já jsem cesta k Bohu… Proto k mému Otci můžete přijít jen skrze mne“ (Jn 14,6; SNC).
Tito lidé věrně uskutečňují Boží projekt lásky, který jim vložil do srdce.
Někdo může položit tuto otázku: Co když se nějaký člověk nikdy nedověděl o skutečném Ježíši? Co když on nebo ona se setkali pouze s různými falešnými Kristy, o nichž je zmínka u Matouše 24,24, a na základě toho, co viděli nebo slyšeli, rovnou zavrhli celou pravdu o Bohu?
Pokaždé když vidím a slyším, jak tito falešní Kristové řeční za kazatelnou nebo na televizní obrazovce či promlouvají prostřednictví literatury, pak nemohu říct, že viním některé ateisty za jejich nevěru. Pokud jde o takové falešné proroky, pak bych se též stal ateistou.
- Odměna
Mnozí skálopevně věří, že nebe je obrovská odměna za všechny oběti, které jsme přinesli během minulých let; pro každého, kdo v tuto dobu mohl páchat zlo, ale přesto je nezpůsobil. Pokud věčný život je cenou za léta sebezapírání a upřednostňování druhých, pak to skutečně stojí za námahu. Opravdu? „Proč by někdo, kdo nebojoval dobrý boj víry – nebo dokonce ani nevěřil v Boží existenci – měl být vpuštěn na novou zem?“ Tito lidé si myslí ve svém nitru: „Takoví si to nezaslouží!“
Naštěstí pro nás všechny to není způsob Božího smýšlení – jak je představil prostřednictvím svého Syna, Ježíše. To co děláme, co říkáme, jak jednáme a v co věříme, není měřítkem pro nic jiného, než že to představuje Ježíšem pro nás těžce vydobyté vítězství nad hříchem a též odhalení naší do nebe volající potřeby po odpuštění a Božím zásahu. Nuže tedy, dříve než vynesu soud nad něčí způsobilosti pro novou zemi, musím se dlouze a poctivě zadívat na sebe. „Poskvrněný šat“ mé spravedlnosti (Iz 64,5) je nepoužitelný. I když moje úsilí po dokonalosti a zachovávání Božího zákona má zde na zemi přinášet bezpečnější, šťastnější, zdravější a spokojenější život – což je cenný celkový důsledek tohoto zápasu – přesto moje spasení závisí pouze na Kristově oběti.
Uvědomuju si tu skutečnost, že mnoho ateistů jsou upřímní, laskaví, štědří a smířliví lidé. Věrně uskutečňují detailní plán lásky, který Bůh vložil do jejich srdce. Co však neuznávají, to je zdroj této zbožnosti a oddanosti.
Pavel to chápal, když napsal: „Jestliže nevěrci, přestože Boží zákon neznají, jednají podle svého svědomí tak, že je to v souladu s Božími příkazy, dokazují tím, že Boží zákon skrytě existuje v jejich svědomí. Ono je jejich zákonem, který je buď obviňuje, nebo obhajuje, a to se ukáže i v den soudu, kdy Bůh odhalí hlubiny lidského nitra“ (Ř 2,14-16; SNC).
Tato jedinečná skutečnost nás vede k tomu, abychom nesoudili ateisty anebo je považovali za nehodné pro nebe, ale naopak jim máme ukazovat svým životem a osobním svědectvím, co znamená věřit v Ježíše a že Bůh je odpouštějící a poskytující novou příležitost.
A to nás přivádí zpět k onomu umírajícímu ateistovi. Možná, že mu nikdo nikdy ve svém chování neprojevoval opravdový Boží charakter, který vede k víře a ke změně života. Snad mu nikdo nepředstavil Boha jako Záchrance, jenž by mu pomohl překonat obtíže jeho života a odstranit pochybnosti, které zastiňují jeho nitro. Jeho oči se mohou zavřít naposled, aniž by někdy ucítil jemný dotek Ježíšův, protože zde na zemi se očekává, že tento něžný dotyk poskytnou lidské ruce – tytéž ruce, které patří lidem, co ho považovali za nehodného pro nebe – a odepsali ho.
- „Ano, všemohoucí Pane, soudíš spravedlivě a podle pravdy.“ (Zj 16,7; SNC)
Rád si představuji jinou scénu: Ježíš se zjeví podruhé. Otevřou se hroby těch, o nichž Bůh ví, že jsou čistého srdce – těch, kteří následovali obdržené světlo a odmítli lidmi vytvořené bůžky. Jak oni tak i náš ateista prožijí to, co nezažili během svého pozemského života, když uslyší přímý a nefalšovaný hlas Spasitele a ucítí něžný dotek téhož Ježíše, díky jehož oběti budou moci žít věčně.
Poznávají jeho skutečný charakter nezastíněný lidskou křehkostí a satanovými pomluvami. Zamilovávají si Ježíše jako svého Spasitele. Se zvoláním díků a chval těmi, kteří nakonec poznávají celou pravdu – včetně našeho nevěřícího přítele – objímají Božího Syna, kterého nikdy nepoznali, a navždy odkládají svou nevěru.
(Charles Mills, Adventist Review 2.8. 2021)
EGW: „Lidé, které Kristus v den soudu pochválí, možná znali z teologie jen velmi málo, ale žili podle Božích zásad. Poddávali se vlivu Ducha svatého a byli požehnáním pro své okolí. I mezi pohany jsou dobří[409] lidé. Dříve než k nim pronikla slova života, přátelili se s misionáři a s nasazením vlastního života jim pomáhali. Někteří pohané uctívají Boha a ani o tom neví. Nikdo jim totiž Boží světlo nezvěstoval. Přesto nezahynou. Neznají sice psaný Boží zákon, naslouchají však jeho hlasu v přírodě a žijí podle něj. Jejich skutky dokazují, že Duch svatý zapůsobil na jejich srdce a Bůh je přijal za své děti.
Jak překvapeni a potěšeni asi budou tito nejponíženější mezi národy a pohany, až jim Spasitel řekne:“Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.” Matouš 25,40. Také Bůh se ve své nekonečné lásce bude těšit z toho, jakou radost jim jeho pochvalné uznání způsobí.
Kristova láska se však neomezuje jen na určité skupiny lidí. Spasitel se ztotožňuje s každým člověkem. Stal se jedním z nás, abychom se mohli stát členy nebeské rodiny. Je Synem člověka, a tedy i bratrem všech Adamových potomků. Jeho následovníci se nemají cítit odtrženi od okolního hynoucího světa. Jsou součástí lidstva a nebe v nich vidí bratry hříšníků i svatých. Kristus miluje i padlé a bloudící a každý dobrý skutek, který je pozvedá, každé milosrdenství, které jim prokážeme, vnímá, jako bychom je prokázali jemu samému. Bůh vysílá nebeské anděly, aby sloužili dědicům spasení. Dnes ještě nevíme, kdo k nim bude patřit, dosud se neukázalo, kdo zvítězí a bude mít podíl na dědictví svatých. Nebeští andělé však procházejí zemi křížem krážem, potěšují zarmoucené, chrání ty, kdo jsou v nebezpečí, a snaží se získat lidská srdce pro Krista. Nikoho neopomenou ani nepřehlédnou. Bůh nedělá mezi lidmi rozdíly, stará se o všechny stejně, všichni jsou jeho stvořením.“ (TV 408. 409; DA 638)