Apoštol Pavel a lockdown

Stařec sedící za stolem, třesoucí se rukou píše na pergamen, zatímco jeho mysl je tisíce kilometrů daleko a jeho duch prahne po někom, kdo by mu porozuměl, po někom, kdo by sdílel jeho vzpomínky i starosti, jeho radosti i trápení. Je unavený z odloučení!

• Je nám tento příběh nějak povědomý? Rok 2021 jsme zahájili uprostřed pandemie, která už celých dvanáct měsíců ovlivňuje naše životy. Bohoslužby v online prostředí, dokonce omezení kontaktu s bližními není vůbec totéž, jako být spolu osobně.  
• A tak možná něco nás může spojovat s letitým apoštolem nacházejícím se ve studené vězeňské cele v Římě – odříznut od světa, za mřížemi, osamocen! 

Pavlův zrak se zvolna soustředil a na obličeji se mu vykouzlil úsměv. Ano, měl bych napsat Timoteovi. Timoteus by to mohl pochopit. 

Výsledkem je dopis, Pavlův poslední, který je důvěrným letmým pohledem na pocity i tužby tohoto věrného Ježíšova následovníka. 

Apoštol začíná díkůvzdáním a vyjádřením touhy a očekávání radosti z toho, až budou zase spolu (2 Tm 1,3.4). 

A svůj list končí slovy: (Timotei) „Udělej vše, abys ke mně brzy přišel“ (2 Tm 4,9; B 21). „Až půjdeš, přines mi plášť, který jsem nechal v Troádě“ (v.13). „Udělej vše, abys ke mně přišel, než začne zima“ (v.21). 

Souzen krutovládcem 

Pavel po svém zatčení v Jeruzalémě strávil dva roky ve vězení v Cesareji. Nakonec po ztroskotání lodě a pobytu během zimy na Maltě, připlul k pobřeží Itálie na jaře a pustil se na 225 km dlouhou cestu, jednu z těch delších, kterou kdy musel podniknout. Jak přicházeli k Římu, „náhle se však ozve radostný výkřik. Ze zástupu kolemjdoucích vyběhne muž, padne vězni kolem krku a se slzami radosti ho objímá“ (PNL 258; AA 448). Všichni věřící shromáždění podél cesty rozpoznali ve spoutaném starším muži toho, který jim přinesl radost ze spasení. 

• Přestože v Římě Pavel byl omezen v pohybu, bylo s ním zacházeno laskavě, mohl si najmout dům, a i když byl řetězem připoután k vojákovi, bylo mu dovoleno přijímat návštěvy. 

Tak ubíhaly měsíce. Židovští předáci byli trpěliví, byli odhodlaní dotáhnout své úmysly až do konce. Pečlivě propracovali své plány a rozvíjeli těsné kontakty s druhou manželkou Nerona – divokou, extravagantní a nemorální ženou, která se údajně obrátila k judaismu. Samotný císař byl krutým zkorumpovaným despotou, který nechal povraždit řadu rodinných příslušníků a oženil s ženou jiného člověka; později vešel do svazku s eunuchem. Za těchto okolností z lidského hlediska Pavel neměl žádnou naději na spravedlivý soudní proces. Nezúčastnění diváci byli šokovaní, když Nero prohlásil, že všechna obvinění vůči Pavlovi jsou nepodložená a dal příkaz jej osvobodit. 

Pavel cítil, že ho čeká jen krátké údobí volnosti. Téměř okamžitě opustil Řím a vydal se navštěvovat křesťanské sbory v jiných zemích. V této chvíli jako muž poznamenaný stářím, únavou i slabostí v důsledku mnoha zápasů a těžkostí, které přestál. Byl si jistý, že je to jeho poslední evangelizační činnost. A zdá se, že byl ještě aktivnější a horlivější, než kdykoli předtím. 

Obviněn z podpálení Říma 

Krátce na to strašlivý požár zdevastoval polovinu města Říma. Obvinění, že je Nero dal sám zapálit, svedl na křesťany. Vypuklo velké pronásledování; tisíce věřících bylo umučeno. 

• Židovští vůdci usilovali obvinit Pavla ze žhářství. Nero věděl, že to není pravda, ale přesto se mu to hodilo a nechal Pavla spěšně zatknout a dopravit do Říma. 

Okolnosti se velmi rychle změnily. Někteří křesťané, kteří byli naplněni obavami a strachem, opustili město. Pavel byl uvržen do temné žalářní kobky a čas od času byl přemístěn do svého domu pod ostrahou. 

Oneziforus si nějakým způsobem troufnul starého apoštola vyhledat (2 Tm 1,16.17) a pro Pavla tyto jeho návštěvy znamenaly tak hodně ve chvíli, kdy ho opustili jeho nejbližší pomocníci a přátelé.  

Pavel se stále nacházel řadu měsíců sám ve studené, temné kobce a čekal. Až konečně nastal den, kdy se znovu postavil před Neronem. V tomto okamžiku Pavel byl naprosto sám, dokonce bez nějakého přítele, který by zaznamenal, co Pavel říká a jak si počíná. 

• Jaký kontrast představovala tato scéna: Nero, nejmocnější muž tehdejšího světa, a před ním prostý stařec v řetězech. Neúprosná tvář Nerona nesla stopy zločinu a vin; Pavlova klidná tvář odrážela pokoj v Bohu. 

Přihlížející lidé tomuto zinscenovanému procesu slyšeli vznášená obvinění židovských vůdců vůči Pavlovi z hereze a z vyvolání vzpoury po celé říši. A nyní i z toho, že byl trestuhodným organizátorem nedávného požáru Říma. Byli svědky mnoha soudních řízení, ale ještě nikdy neviděli obviněného člověka tak klidného a vyrovnaného, jako byl tento starší muž. Všichni chtěli slyšet to, když nakonec dostal příležitost promluvit. Bez vnější okázalosti a pompéznosti, aniž myslel na sebe a svou budoucnost, Pavel zvěstoval evangelium – radostné poselství. Hovořil o přicházejícím soudu a o Spasiteli, který obětoval svůj život pro všechny lidi. Ještě nikdy předtím lidé neslyšeli něco podobného. Ještě nikdy předtím si Nero neuvědomil míru své viny. Zmocnilo se ho zděšení: přichází soud, před nímž se nelze ukrýt. Na krátko jeho srdce bylo přitahováno pokojem, očištěním a odpuštěním, které Pavel představil. Ale to se dělo jen chvíli. Posléze se dveře do jeho nitra opět zavřely. 

Nero ještě měl pocit nejistoty z tohoto vězně, který promluvil o živém Bohu. Pod vlivem smíšených pocitů bázně a úcty pro tentokrát dal příkaz, aby Pavla odvedli zpět do vězení. 

Při návratu do temné a vlhké kobky si Pavel nedělal žádné iluze. Věděl, že konec je blízko: stačí Neronovo slovo nebo pokynutí hlavou, a jeho „lockdown“ i jeho život skončí. 

Vyvrcholení 

Nečinnost byla pro Pavla velmi těžká. Nevíme, jak dlouho čekal, ale bylo to po té, co napsal dopis, který nazýváme 2. list Timoteovi. Mezitím co poprosí mladého muže, aby si pospíšil a přinesl jeho plášť a knihy, opuštěný stařičký apoštol napsal jedno z nejmocnějších poselství Písma: „ Já už totiž začínám být obětován; přišel čas mého odchodu. Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Teď na mne čeká koruna spravedlnosti, kterou mi v onen den udělí Pán, ten spravedlivý soudce – a nejen mně, ale všem těm, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ (2 Tm 4,6-8; B 21). Pavel vložil svůj život do Božích rukou. Byl připraven na cokoli, co přinese příští den. 

• Nero dlouho nečekal s ukončením Pavlova posledního lockdownu. Rozhněvaný na sebe kvůli pobavení se starcem s podivnými myšlenkami o přicházejícím soudu, rozzlobený na to, jak se zdá, že není schopen zlikvidovat křesťanství – dokonce i ve své vlastním domě – vydal záhy příkaz k popravě toho vězně. 

S ohledem na vliv, který provázel Pavlova slova, jeho stětí bylo téměř utajeno. A co víc jeho pokoj a radost a duch odpuštění jeho katům hluboce zasáhl několik vojáků a dalších svědků popravy. Z nich někteří se obrátili na víru v důsledku toho, co viděli a slyšeli. 

Poučení z lockdownu 

Pavlův dopis Filipským z Říma důvěrně sděluje úžasnou myšlenku: „Celý palác a všichni ostatní tu vědí, že jsem vězněn pro Krista. Mé okovy dodaly mnoha sourozencům v Pánu jistotu, takže teď káží Slovo mnohem směleji a beze strachu“ (Fil 1,13.14; B21). Ne navzdory, ale kvůli jeho uvěznění. 

Předtím než byl Pavel uvězněn, mohl se svobodně pohybovat, cestovat, pracovat, kázat, navštěvovat a poskytovat rady. Stál před moudrými muži v Řecku a svědčil před králi a místodržiteli. Naslouchali mu dokonce „zpupní panovníci“, kteří se „nakonec třásli“, jako by již stáli před soudnou stolicí Boží. 

• Pak se všechno změnilo. Pavel nesměl opustit svůj dům, ale “největšího vítězství však evangelium dosáhlo právě v době, kdy byl jeho nejvýznamnější obhájce zdánlivě odtržen od veřejné práce. K církvi se totiž přidali členové císařovy domácnosti.“ (PNL 267; AA 462) Nero byl jeden z nejzkaženějších vládců v dějinách. „Zdálo se být zcela nemožné, aby se křesťanství na Neronově dvoře a v jeho paláci ujalo“ (tamtéž). Apoštol „přestože sám byl ve vězení, podařilo se mu osvobodit mnohé z pout, která je držela v otroctví hříchu“ (tamtéž).  Toto neuvěřitelné vítězství evangelia se uskutečnilo díky Pavlovým řetězů, jeho izolaci a lockdownu. 

• Bůh dnes v této době pandemie uskutečňuje to, co by se pravděpodobně nemohlo odehrát jindy! Možná nyní, aby uspíšil dokončení svých záměrů, Bůh potřebuje lockdown, potřebuje, abychom měli více času naplnit své nitro jeho Slovem a byli mu blíže. Mohlo by tohle naše ztišení, ochotné srdce, trpělivé vydávání svědectví během obtíží, úzkosti a strachu, podpořit dokončení evangelizace více, než bychom mohli uskutečnit v době naprosté svobody? A tak tedy „často se stává, že je Boží spolupracovník odvolán ze služby a my toho ve své krátkozrakosti litujeme. Ve skutečnosti však tajemná Boží prozřetelnost vše řídí tak, aby bylo vykonáno dílo, které by jiným způsobem nebylo možné vykonat“ (tamtéž, s. 268; AA 464). 

„Tato Pavlova zkušenost obsahuje ponaučení i pro nás; zjevuje nám totiž, jak působí Bůh“ (tamtéž s. 277; AA 481).  

Pavlova zkušenost v době jeho uvěznění nám ukazuje, jak Bůh koná své dílo i v takových situacích, jako je současná pandemie. To co se zdálo naprosto nemožné, Bůh uskutečnil v Neronově paláci Pavlovým lockdownem. 

• Je to naprosto legální, že toužíme, aby pandemie skončila. Bůh vlastně nás může osvobodit od této karantény a poskytnout krátký okamžik ke konání misie v plném rozsahu. Nepodlehněme představě, že nemůžeme nic podniknout, dokud se věcí nezlepší. Pokud budeme pro Pána použitelní, pak on může pomocí pandemie dokončit své dílo. 

Kéž je zvěstování evangelia brzy dokončeno, ne navzdory lockdownu, ale protože jsme uzavřeni. Kéž se Kristus brzy vrátí a otevře hroby, v nichž věřící nyní spí, a navždy ukončí karanténu, která nám teď brání sdílet osobní přátelství s Božím lidem po celém světě. 

(Podle Adventist Review a Ministry (3/2021) zpracoval Enoch Martínek)