Co máme dělat jako křesťané adventisté v této době pandemie?

Když jsme se začátkem minulého roku poprvé dověděli o nakažlivém čínském viru, vzbudilo to u mnohých zvědavost. Kde se vzala tato nemoc, kterou později odborníci pojmenovali covid-19? Jak se projevuje, jaké jsou příznaky, dá se vyléčit a jak se před ní chránit? Když jsme se doslechli o prvním pacientovi, který na ní zemřel, což čínská média chtěla ututlat, tak nás to šokovalo. O to větší tragédie to byla, když čínský lékař, který o této velice nakažlivé chorobě začal hovořit na veřejnosti, a byl za to ostrakizován, nakonec sám na ni zemřel.

Později se na nás začala hrnout stále větší čísla o počtu nakažených, narůstající počet zasažených zemí a počty zemřelých. A to pokračuje až dodnes. Každodenní příděl čísel nás už po roce tolik nepřekvapuje; začínáme být vůči těmto zprávám „z černé kroniky“ postupně neteční a vyhasíná v nás soucit s utrpením druhých. Je to přirozený efekt mentální obrany našeho organismu. Dá se to pojmenovat jako psychická otupělost, ochromenost nebo znecitlivělost. Psychologové hovoří o únavě z pandemie.

A tak se ptám sám sebe, do jaké míry jsme jako věřící povolání k tomu, abychom cítili bolest a potřeby druhých? Co máme dělat jako církev v této době pandemie?

Naše úloha je podobná Janu Křtiteli, o němž Lukáš napsal: „Jan dostal nejvyšší úkol ze všech lidí: oznámit, že Kristus přichází! A přece i ten nejnepatrnější, kdo se dočkal a uvěřil, byl poctěn více než Jan.“ (Lk 7,28; SNC)

Kromě Ježíše Krista je z teologického hlediska Jan Křtitel pravděpodobně nejvýznačnější postava evangelií. Jeho příběh je podobný tomu Ježíšovu. Písmo se velmi pečlivě zabývá jeho narozením, dále božským zásahem a prohlášením anděla, které poznamenalo jeho příchod na svět.

Jan se poprvé setkal s Ježíšem ve svém raném prenatálním věku. Tato událost, kdy pomocí Ducha svatého rozpoznal ve své blízkosti Mesiáše, je popsána hned dvakrát. Ještě jako plod, nenarozené děťátko, čteme: „jak se její dítě živě pohnulo“ (Lk 1,41; SNC) a „radostně povyskočilo“ (Lk 1,44; SNC), když se Marie setkala s Alžbětou.

Janova služba ukončuje téměř čtyřistaleté prorocké mlčení, i když se jeho život formoval v záhadném prostředí pouště. To je údobí od posledního starozákonního proroka Malachiáše, který předpověděl veřejnou službu Jana Křtitele: „Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve, než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, aby při svém příchodu nestihl zemi klatbou“ (Mal 3,23.24). On byl tím hlasem volajícím na poušti připravující cestu přicházejícímu Mesiáši. V tomto smyslu jeho služba se vyznačovala vyvrcholením zákona a proroků, když ohlašoval vlamující se království Boží. Biblický komentátor Simmons to shrnuje takto: „Jan byl vpravdě postava, která vytvářela přechod a propojení mezi Starým a Novým Zákonem“.

Burcující poselství o přípravě

Role Jana Křtitele měla hluboké prorocké kořeny. Poprvé zaznamenána slova u Izajáše 40,3-5 a opakována v evangeliu, zněla: „Z pouště volá hlas: Připravte Pánu cestu a odstraňte mu překážky! Zasypejte všechny strže, srovnejte každou horu a pahorek, napřimte křivé stezky a uhlaďte hrbolaté pěšiny, dříve než se zjeví Boží Vysvoboditel všem!“ (Lk 3,4-6; SNC).

Dříve než vyslovil prorocké zaslíbení o vystoupení Ježíše, prorok vyzval svůj lid k odvaze. Janova prorocká role měla mít v sobě zároveň jak eschatologický výhled, tak i dopad na současnost.

Jeho provolání k posluchačům „Čiňte pokání!“ mnoho z nich povzbudila, ba přímo elektrizovala. Jeho výzvy byly přímočaré: „Odvraťte se od hříchu a sobectví, protože před námi všemi je na obzoru věčnost!“. Učedník Jan oslovoval později své čtenáře slovem „Milovaní“. Ovšem ne tak Jan Křtitel na břehu Jordánu; použil nejsilnější záporné označení objevující se v Novém Zákoně.

„Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem?“ (Lk 3,7)

Po několik desetiletí tento předchůdce Ježíše vyrůstal a studoval v jakési částečné karanténě, v ústraní daleko od lidí. „Poušť byla pro něho školou i svatyní. Stejně jako Mojžíš v midjánských horách žil i Jan na poušti v Boží přítomnosti, obklopen důkazy o Boží moci… Dnem i nocí studoval Jan Izajášovo působivé líčení Mesiášovy slávy… Nebál se lidí, protože spatřil Boha. Mohl se zpříma a bez strachu postavit před pozemské vládce, protože se hluboce sklonil před Králem králů“ (TV 59.60; DA 103).

Nyní když Jan předstoupil před lid, přitahoval svými plamennými výzvami více posluchačů, než dokázali židovští vůdci při bohoslužbě. Jaká témata volil tento kazatel na břehu Jordánu? Bylo pouze jedno – změna. To přitahovalo každého, kdo se postavil na březích této řeky. Jan oslovoval všechny, včetně národních i duchovních vůdců, též římské vojáky; všichni byli dětmi nepřítele spasení.

Jan prohlásil: „Vy chytráci! Myslíte, že se vykroutíte z Božího soudu jako hadi? Ovoce pokání jsou činy; dokažte jimi, že se opravdu chcete změnit!“ (Lk 3,7-8; SNC)

Jeho výzva vedla posluchače k tomu, aby přemýšleli, co by se mohlo stát v jejich budoucnosti. Lukáš říká, že „lidé byli plni očekávání“ (v.15; SNC). Takové apokalyptické kázání, zaměřené na Beránka Božího, nemohlo u posluchačů vyvolat otázku: „Kdy nastane konec světa?“ Oni se však ptali: „Tak co máme dělat?“ (Lk 3,10; SNC).

Jan byl kazatel doby konce. Své poslání naplnil jako mocný zvěstovatel posledních tzv. eschatologických událostí. Když učil, že nastává soud, pak lidé přemýšleli, co je čeká.

Zvěstování o příchodu Božího království

„Janova slova na posluchače silně zapůsobila a přesvědčila je.“ (TV 62; DA 107). Bylo to kázání o soudu a příchodu Pána s jeho královstvím – a to okamžitě proměnilo jejich chování. Lukáš zaznamenal reakci zástupu na Janovo kázání: „Co jen máme dělat?“ (Lk 3,10) Ve světle příchodu Mesiáše a ustanovení jeho království, co bychom měli udělat?

Jan jim odpověděl: „Máš dvě košile? Rozděl se s tím, kdo nemá žádnou. Máš co jíst? Rozděl se s tím, kdo hladoví.“ (Lk 3,10.11; SNC) Když hovořil k výběrčím daní, vyzval je: „Nevymáhejte více, než je stanoveno“. (v.13) A podobně i vojákům: „Nikoho netýrejte a nevydírejte, spokojte se se svým žoldem“ (v.14).

Zvěstování o konci světa a o tom, že se plní proroctví poslední doby, nevytvořilo komunitu lidí, kteří by neměli nic společného s okolním světem. Naopak dalo zrod takovému společenství, které vedlo své členy k osobnímu zájmu o své bližní.

Tuto skutečnost potvrzuje židovsko-římský historik z 1. století po Kr., který napsal, že Jan Křtitel přikazoval Židům, “aby se chovali navzájem jeden k druhému bezúhonně a zároveň spravedlivě, k Bohu projevovali zbožnost, a pak se nechali pokřtít… Mnohé zástupy k němu přicházely a tím, co slyšeli, byli hluboce zasaženi.“ (Josefus Flavius, Židovské starožitnosti s. 18).

Věrné a poctivé kázání tohoto eschatologického poselství o přípravě cesty pro první příchod Ježíše vyvolalo v tehdejší společnosti zájem vzájemně si pomáhat. Už se nedistancovali od lidí ve světě, ale věnovali se trpícím a pečovali o potřebné. Takový výsledek může být pro někoho překvapující. Jak může pouhé zvěstování kázání způsobit, aby lidé, kteří mají „nebeské smýšlení, usilovali o dobro na zemi“? (Sk 1,9-11)

Právě takové poselství mobilizovalo společenství věřících, církev adventistů s.d. k tomu, aby zakládali nemocnice, školy a komunitní centra pomoci (Tabita, ADRA aj.). Mohlo by se stát dnes, podobně jako zvěstování zprávy světu zaměřené na první příchod Mesiáše, aby poselství o návratu téhož Ježíše na oblacích vyvolalo stejný výsledek?

Matouš nám zapsal, že když Jan Křtitel byl ve vězení, jeho učedníci přišli za Ježíšem s dotazem: „Jsi opravdu ten zaslíbený Mesiáš, nebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,3; SNC). Ježíš jim neodpověděl okamžitě. Ale dal jim radu: „Vraťte se k Janovi a povězte mu o tom, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou uzdravováni, hluší slyší, mrtví vstávají k životu a ti, kteří u lidí neznamenají nic, jsou ujišťováni, že Bůh s nimi počítá.“ (Mt 11,4.5; SNC).

Ježíš věděl, že Jan rozezná napětí mezi věcmi posledními (eschatologickými) a časnými. Ježíš věděl, že Jan pochopí, že naděje pro věčnost nevyvolává lhostejnost vůči současnému světu, ale naopak zasvěcuje ještě k obětavější službě.

Naneštěstí Janova smrt umlčela jeho volání jak k připravenosti, tak k činům. Po té co Janovi učedníci pohřbili jeho tělo, šli oznámit Ježíšovi, co se stalo. „Když to Ježíš uslyšel, vstoupil do loďky a odplul na osamělé místo. Jakmile však lidé z okolí zjistili, kam jeho loďka míří, shromáždili se tam. Když Ježíš vystoupil na břeh, čekaly ho již davy lidí. Měl s nimi soucit a uzdravil jejich nemocné.“

Dále čteme, jak na radu učedníků, aby propustil zástup, řekl: „Kam by chodili, dejte jim najíst vy!“ (Mt 14,13-16; SNC)

Víme, co se pak odehrálo. Tisíce byly nasyceny během zázraku, který jediný zaznamenávají všechna čtyři evangelia. To, že se o tom zmiňují všichni evangelisté, vede některé k názoru, že to byl nejdůležitější Ježíšův zázrak.

Ten, který kázal o přicházejícím Mesiáši a jeho soudu, byl mrtev. Ďábel nenáviděl, že Janovo poselství očekávání naděje mělo takový okamžitý dopad na lidi. Ježíš pronesl o Janovi toto: „Opravdu, mezi všemi lidmi, kteří se kdy narodili, není nikdo, kdo by převyšoval svým posláním Jana Křtitele“ (Mt 11,11; SNC). Na počest Jana Křtitele Ježíš uspořádal na úbočí kopce hostinu. Tento jeden z největších Ježíšových zázraků jakoby předvídal nejúžasnější eschatologickou hostinu na konci věků… Tímto zázračným činem Ježíš též představil celistvou (holistickou) službu, jež zahrnuje fyzické a hmotné potřeby lidí.

Nasycení pěti tisíců mužů kromě žen a dětí připomíná celému vesmíru, že evangelium je dokonalým sepětím jak toho, co přijde, tak i toho, co je v přítomnosti. Hostina onoho odpoledne ukazovala zároveň na až i na nyní. Bylo to varování satanu, že Janovo poselství ahlas, kterému lidé naslouchali, nebude umlčen.

Poselství o očekávání

V tomto čase se objeví hnutí, jež bude vyhlížet Beránkovu svatbu (Zj 19,9), ale namísto toho, aby se věřící něčím rozptylovali, nynější globální krize přimějí církev k praktickému zapojení v tomto světě. A to ne pouze přes sociální média nebo formálními prohlášeními. Očekávání věčnosti prostřednictvím apokalyptických kázání zaměřených na Božího Beránka může a bude nás dnes mobilizovat, podobně jako před 20 stoletími na březích Jordánu. Budeme s rozpjatýma rukama, soucitnými srdci a otevřenými domovy nabízet pomoc zraněnému světu.

(podle Adventist Review a Ministry zpracoval Enoch Martínek)

KRISTUS-PRICHAZIStáhnout

Příběh pro děti: Papoušek Koki

Kdo z vás děti už viděl papoušky? Měl někdo z vás doma malého papouška, andulku a pečovali jste o ni? Rudi jich choval asi padesát, různých barev. Měl též tzv. King-parrot, papouška královského.

Můj bratranec Rudi, který žije v Austrálii, měl nejen papoušky, ale choval i jiné druhy ptáků, kteří žijí v jeho zemi. Budu vám vyprávět příběh o jednom papouškovi, jmenoval se Koki. Stačilo jen na něj zavolat „Koki“, a už k vám přiletěl na rameno nebo na ruku. Koki patří mezi větší druh papoušků, jsou bílí a na hlavě mají žluté peří, které tvoří chocholku. Anglicky se jim tam říká cockatoo, česky papoušek kakadu.

Volně žijící ptáky je v Austrálii zakázáno chytat nebo lovit. Výjimku však mají australští domorodci aborginees, kteří je chytají a prodávají, je to jedna z možnosti jejich obživy. A právě od nich si toho papouška kakadu můj bratranec koupil asi za 100 dolarů. Koki se postupně nechal tak ochočit, že se stal součásti života rodiny bratrance Rudi. Naučil se zdravit anglicky „Hallo, Koki“, což je „dobrý den vám přeje Koki“. Bratranec Rudi mu vyrobil voliéru, takovou velkou klec na dvorku, kde měl strom a krmítko. Zpočátku musel Kokimu trochu podvázal křídla, aby nemohl uletět pryč. Později si tak zvykl na své nové prostředí, že měl volný pohyb v celém domě. Když si sedl na rameno Rudimu, svým ostrým zobákem mému bratranci ustřihnul malé chloupky na uchu nebo v nose. Ale nikdy nikoho nezranil, i když v zobáku měl velkou sílu. To vám povím, jakou.

Jednou se stalo, když všichni odjeli z domu, Koki se nějak dostal ven ze své voliéry a nejprve navštívil otevřenou garáž, kde stála motorka od Daniela, bratrancova syna. Koki si začal zkoušet svůj ostrý zobák na sedle motorky, až sedlo celé roztrhal. Pak vyletěl na střechu domu a tam se mu zalíbil drát, kterým byl přiveden pevný telefon. I ten dokázal velmi snadno přestřihnout svým zobákem. Když se rodina vrátila domů, nestačili se divit, jaká překvapení jim kakadu Koki připravil. No kdo by se na něho zlobil? Koki byl jinak velmi přátelský, jen chtěl asi ukázat, jakou má sílu v zobáku. Dokázal rozlousknout i tvrdou skořápku ořechů. Koki žil s rodinou 28 let, ale když se stěhovali z jihu Austrálie na sever, kde takoví ptáci běžně nežijí, přenechali Kokiho svým přátelům, kteří měli pro něho velkou voliéru. A Koki tam žije až dodnes, protože kakadu se tam dožívají v průměru 70 až 120 let.

Tak co, milé děti, proč Bůh stvořil tolik pestrobarevných ptáků? Aby okrášlil náš svět jejich zpěvem, barvou a inteligencí. To vše ukazuje na Boží moudrost i jeho lásku k nám lidem.