13. 7. 2019 Kázání: CHVÁLA ROZMANITOSTI (Žalm 148) – Enoch Martínek

Víte, že ani dvě sněhové vločky nejsou naprosto stejné? Jeden vědec se výzkumu tohoto jevu věnoval bezmála dva roky, a přišel k tomu překvapujícímu uzávěru. (viz ČT 24 meteorolog Pavlásek)

Je to jen malý příklad toho, že Stvořitel nemá rád kopie, naprosto stejné věci nebo tvory. Ani jednovaječná dvojčata nejsou naprosto dokonale stejná, nejsou klonem.

Boží tvůrčí činnost je nepředstavitelně bezmezná, nápaditá a neopakovatelná. V Genesis 1,10-24 se 10x opakuje stále jeden výrok: „rozmanité druhy“. Od druhého až do šestého dne Stvořitel použil obrovskou rozmanitost druhů flory i fauny. A stejně při stvoření člověka postupoval originálně – muž a žena se stali naprosto jedinečnými bytostmi, s odlišnými schopnostmi jak fyzickými tak i duševními.

A jak je to s rozmanitosti v církvi a ve sboru? Jste rádi, že jsme každý odlišný, jak ve vzhledu, věku, v myšlení apod.? Když jsem v mládí studoval na zahraničním biblickém semináři (dnes je teologická fakulta CASD) ve Francii, setkával jsem se tam s věřícími lidmi ze všech možných světadílů a zemí světa. Byli tam studenti odlišných kultur, barev pleti, s odlišným vkusem hudby či oblékání. Tito mladí lidé jistě milovali Boha, církev a toužili naplnit svět evangeliem o Božím království. Studovali a diskutovali jeden s druhým, s učiteli a profesory. Týden co týden chválili společně Pána písněmi, hudbou a slovem. 

To je ten důvod, proč chválím rozmanitost v Boží církvi. Jsem přesvědčen, že církev je jak velký deštník, pod který se shromažďují lidé různých pohledů či pojetí a přesvědčení. Navzdory těmto rozdílům vidím v tom krásu různosti, různorodosti, rozmanitosti. Většinou jsem se v církvi a ve sborech (za celý svůj život) setkával s lidmi, kteří vycházeli spolu dobře a snášeli jeden druhého. A to v důsledku napomáhalo růstu v Bohu a naplňování Božího záměru v jejich životě.

Zde jsou některé rozmanitosti v církvi, které jsou hodny chvály.

  1. Rozmanitost životního stylu (Ef 4,3-7)

Jeden z největších darů, který nám dal Bůh, je den zasvěcený k oslavování Hospodina. Je to dar pro celý svět. Nicméně ve formě bohoslužby se značně rozcházíme. Někde se praktikují bohoslužby v moderním střihu, jinde se nesou v duchu tradicionalismu a někde jde o směs obojího. Ale všechny sbory se snaží poskytnout účastníkům pobožností opravdovou zkušenost s Bohem a setkání s ním i jeho milostí. Jak hluboký prožitek může mít někdo při průběhu bohoslužby, to se liší člověk od člověka a místo od místa. Někteří chtějí mít účast spíše při studiu slova, jiní hledají společenství s lidmi a jiní vyhledávají ztišení v přírodě.

Rovněž v pohledu na praktikování zdravého životního stylu jsme člověk od člověka rozdílní. Bible nám poskytuje mnoho rad, jak si máme uchovat zdraví, přesto se odlišujeme v používání např. cukru nebo tuků, někdy přímo v jejich odmítání, jindy zase v každodenních pohybových aktivitách, kdy jedni sportují, zatímco jiným pohyb schází, anebo je zde široká škála od jedení masa až po raw veganství (přijímání syrové rostlinné stravy).

Písmo také doporučuje jednoduchost a skromnost, ovšem někdo může zdůrazňovat jeden aspekt a jiný zase jiné pojetí jednoduchosti. Někteří oponují tím, že pořídit si nákladný dům nebo drahé auto je rozhazovačnost, zatímco jiní považují za totéž vlastnění šperků a ozdob. A další zastávají opačný pohled. Některé modlitebny jsou vyšnořené a přemrštěně drahé, zatímco jinde se lidé scházejí k bohoslužbám ve stínu stromů. A přitom všichni tvrdíme, že věříme v jednoduchost a prostotu, ale výklad tohoto pojmu je propastně rozdílný.

  1. Odlišnosti v přístupu k obřadům

Přestože víme, že všem, kdo se rozhodnou odevzdat se Ježíši a pro život s ním, je nabídnut křest ponořením, všiml jsem si, že jsou různé odlišnosti v detailech; když někdo přichází ke křtu: např. ve věku uchazečů o křest, v tom, co by především měl znát a čemu věřit kandidát křtu, kolik by se toho měl dovědět v předchozí přípravě na křest a jak dlouhý čas by měl vyčkávat, než dojde k samotnému křtu (v průměru 6 – 18 měsíců). To vše je posuzováno rozdílně napříč celosvětovou církví. Často jsou tyto nuance upravovány podle místních okolností ve snaze pomoci jednotlivci, který touží po Bohu a hledá ho.

Dokonce i sborové slavnosti – tzv. agapé – se velmi liší podle toho, kde se právě ve světě nacházíte. Někde se podávávají masité pokrmy, zatímco jinde pouze vegetariánská jídla. Některá pohoštění by nebyla úplná bez sladkých dezertů, jinde by to bylo považováno za nepatřičné. Všechna tato společná jídla jsou v rámci dané kultury, potřeb a v kontextu místních obvyklostí ve službě.

  1. Rozmanitost v teologii

Např. na Ježíšovu přirozenost existuje několik odlišných pohledů. Někteří věří v tzv. prelapsarianismus = což je pojetí, že Ježíš byl jako Adam před pádem do hříchu, ale ve slabší formě. Jiní věří v postlapsarianismus = Kristus byl již zcela podoben nám, navzdory své náklonnosti k hříchu však byl schopen hřích přemoci.

Většina věřících přijímá skutečnost, že Bůh je Stvořitel a Zákonodárce vesmíru a že život na zemi je relativně krátký. Církev však se může lišit v názoru na mikroevoluci a na to, kolik let se kdysi lidé dožívali. Tam, kde se kříží Písmo a věda, církev má možnost dvojího pohledu až odmítavého postoje, pokud zdůrazňuje, že Písmo a učení o stvoření je stále důvěryhodné.

Navzdory všem těmto rozmanitostem v životním stylu, v obřadech nebo v teologii, církev stále věří v jednotu a kvůli této různorodosti může být dokonce efektivnější v evangelizaci a ve své misii.

Rozmanitost obohacuje

Od svého mládí jsem se setkával s lidmi, kteří se rozhodli odejít ze společenství církve. Vedly je k tomu různé důvody. Co však bylo společným znakem těch, kteří v církvi zůstali? Domnívám se, že to bylo otevřené společenství, ve kterém se názory jiných nekritizovaly a neshazovaly. Především mladí lidé v naší církvi oceňují hodnověrnost bez přetvářky, stejně jako schopnost otevřeně diskutovat o tématech, která jsou kontroverzní nebo obtížná. Pokud poskytujeme ve sboru bezpečný prostor vyjádřit své pochybnosti, pokládat otázky a ve vzájemných rozhovorech jdeme více do hloubky, pak uděláme mnohem více proto, abychom jiné přidrželi v církvi a aby neodešli. To je krása rozmanitosti.

Naneštěstí lze spatřit v církvi i opačný postoj, kdy vnímáme ne příliš přátelské postoje vůči pochybnostem a nejistotám. Pokud si nějaký člen pohrává s odlišnými názory, může to být vykládáno optikou obav a strachu, že dotyčný spoluvěřící se odchyluje od pravdy. Nicméně tam, kde není možnost vyjádřit různé názory, není žádný růst a ani nic nezískáme. Kde všichni myslíme a jednáme jako přes kopírák, není žádný dialog. Ovšem tam, kde vycházíme jeden s druhým i se svými odlišnostmi, vytváříme atmosféru snášenlivosti, v níž se můžeme upřímně sdílet a jeden druhému naslouchat, a tím nabízíme příležitost k poznávání, růstu a sblížení.

V jednom sborovém společenství, kde jsem strávil pět let, se nacházeli lidé různého ražení. Někteří byli velmi konzervativní, jiní dost liberální a ostatní něco mezi tím. Byli tam lidé, kteří oceňovali tradice, jiní zase toužili po něčem současném a opět další, kteří očekávali bohoslužby jako směsici obojího. Ovšem ve dvou věcech tito věřící byli zajedno: v lásce ke Kristu a nadšení pro evangelizaci.

Mimo společné pobožnosti se pravidelně scházeli ve skupinkách, studovali Písmo, modlili se a zapojovali se do misijní služby a navzdory všem odlišnostem jsme byli spojeni do jednoho týmu. Bohoslužby probíhaly střídavě jeden týden ve velmi tradičním stylu, další týden zase v dost moderním pojetí (zpívaly se současné křesťanské písně, zazněly spontánní chvály a vyznání a zkušenosti víry), a jindy byla sobota ve znamení obojího. Evangelizace měla různé formy: někteří se zabývali veřejnými přednáškami, jiní zase osobními kontakty a vydávání svědectví jednotlivcům. Dokonce i v teologických důrazech jsme byli odlišní. Jednu sobotu kázal laik, kdy vyzvedával spasení z milosti, jinou sobotu zase jiný bratr se zamýšlel nad důležitosti zákona a poslušnosti. Touto jednotou v různosti jsme jako sborová rodina byli schopni být k sobě blíž a tak zasáhnout evangeliem větší počet lidí. (Za těch pět let se sbor rozrostl o více jak 70 nových členů.) Výsledkem této provázanosti v rozmanitosti darů bylo dosažení toho, co Pavel popsal v Galatským 3,28: „všichni jsme si v Kristu rovni. Jsme s ním zajedno“ (SNC).

Nezbytnost růstu

Ellen Whiteová v jednom ze svých dopisů psala o potřebě rozmanitého a různorodého myšlení: „Přestože všude ve společnosti panuje rozdělení, Pán Ježíš by si přál, aby v kontrastu k tomuto rozpolcení znakem jeho následovníků byla jednota. V jednotě je síla, v rozdělení je slabost… Různorodé náhledy či představy na jednu a tutéž věc mají spojovat srdce k srdci – tak se projevují obrácení lidé prostřednictvím pravdy, která všechny přitahuje ke kříži.“ (Letter 31, 1892) Můžeme se lišit ve svých názorech, ale jsme stmeleni v Kristu. Naše rozdílná pojetí by neměla být příčinou nejednoty, protože co nás propojuje navzájem, je kříž. Čím více spolu hovoříme a probíráme své různé myšlenky, tím blíže jsme taženi ke Kristu. V zásadě rozmanitost nám pomáhá k růstu a přibližuje nás blíže k Bohu. To znamená, kde je opravdová jednota, tam začíná ustupovat formalismus.

Jednota vyžaduje flexibilitu (přizpůsobivost) a růst. Měli bychom si klást sami sobě jednu zvídavou otázku: Kloní se moje mysl k ustáleným formám, anebo je otevřená k růstu? Ten, kdo má zaběhnuté způsoby myšlení, může se domnívat, že jeho schopnosti jsou rutinou, takže svět vidí jen ze svého úhlu pohledu. Příkladem takového strnulého myšlení jsou Ježíšova slova na adresu farizejů u Lukáše 16,31: „ Když nedají na Mojžíšův zákon a proroky, neuvěří nikomu, i kdyby vstal z mrtvých“ (SNC). Petr také projevoval utkvělou představu, dokonce i po té, co obdržel vidění, které vysvětlovalo, jaký postoj by měl projevovat vůči pohanům; přesto se vrátil ke svému předchozímu stanovisku. Pavel ho musel napomenout, aby změnil své chování (Gal 2,11-13).

Farizeové vnímali život podle toho, co si usmyslili, takže se dostali do slepé uličky svých zákonů a omezení. Zatímco zástupy při setkání s Ježíšem byly udiveny, protože předkládal nové a neotřelé učení. (Mt 12,23.24; 15,31; 21,10; Mk 1,22; 15; Lk 2,47; 4,36) Podnětným příkladem otevřené mysli mohou být Jozue a Káleb, kteří viděli určité možnosti, oproti desíti zvědům, jež spatřili pouze nepřekonatelné překážky (Joz 14,6-15). Nebo vezměme Saulovu armádu, která své nepřátelé pokládala za neporazitelné, ale David si nenechal ujít příležitost postavit se obru Goliášovi (1 Sam 17). Otevřená mysl pro růst dovolí Bohu, aby předal nové světlo a pravdu pro náš život, a to samozřejmě úzce souvisí s adventistickým pojetím progresivní pravdy. Bůh pokračuje ve svůj čas, aby zjevil nové světlo, a my musíme být připraveni a dychtiví je přijmout.  Může to představovat nový výklad nebo nový způsob použití.

V Písmu jsme nabádání k soustavnému hledání porozumění. „Své ucho k moudrosti nakloň, srdce otevři pro rozumnost! Ano, po rozumnosti volej, přivolej k sobě rozvahu. Když ji jak stříbro vyhledávat budeš, pátrat po ní jak po pokladech, úctě k Hospodinu tehdy porozumíš, k poznání Boha dospěješ. Jen Hospodin přece dává moudrost, poznání a rozumnost pramení z jeho úst. Zdravý úsudek on pro upřímné chová, štítem je pro ty, kdo žijí poctivě“ (Př 2,2-7; B21). Boží slovo nás vybízí ke studiu, poznávání a nabývání vědomostí. Naše mysl nemá být nastavena pouze na jednostranné řešení; dovolme, aby nás Boží moudrost měnila a vedla k růstu.

Tato myšlenka se ozývá v Pavlových slovech v Římanůn 12,2: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (ČEP). Zvolíme-li si takový přístup k životu změnou celého svého smýšlení, pak jsme vskutku schopni dovolit Bohu, aby nás proměnil.

Stojí za to oslavovat rozmanitost. Neuvěřitelně nám pomáhá při vytváření společného dialogu, vede nás k lásce a evangelizaci. Zapojením našich rozličných obdarování můžeme nejen efektivně získat více lidí pro Boží království, ale rovněž být jednotnější jako církevní společenství. Jakmile se rozhodneme naslouchat, vést rozhovor a učit se jeden od druhého, staneme se pokornými. Nemůžeme být jednotní v naší rozmanitosti, pokud naše srdce zůstane pyšné. Duch skromnosti a ponížení nám dovolí, abychom souzněli nejen s tím, kdo s námi souhlasí, ale i s tím, kdo s námi není zajedno.

(podle Ministry 2019/5 zpracoval Enoch Martínek)

 

Prezentace Chvála rozmanitosti