Volání z kříže

Milost Vám a pokoj od našeho Pána Ježíše Krista

Milí bratři a sestry, vážení přátelé,

rád bych o letošních Velikonocích upoutal Vaši pozornost k textu z Markova evangelia 15, 33-39:

V poledne se náhle setmělo a zlověstné šero trvalo až do tří hodin. Ve tři hodiny odpoledne vykřikl Ježíš: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ Jsou to úvodní slova dvacátého druhého žalmu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Někteří z přihlížejících mu nerozuměli a domnívali se, že volá na pomoc proroka Elijáše. Jeden z nich připevnil na hůl houbu nasátou kyselým vínem a přistrčil mu ji ke rtům se slovy: „Počkáme si, zda mu Elijáš přijde na pomoc.“ Ježíš vykřikl ještě jednou a zemřel. V tu chvíli se opona, která zastírala nejsvatější místnost chrámu, roztrhla napůl od shora až dolů. Římský setník, který velel popravčí četě a byl svědkem Ježíšových posledních chvil, zvolal: „Ten člověk byl opravdu Boží Syn!“

Tady se čas začíná počítat po hodinách. Už ne po týdnech, už ne po dnech – tentokrát po hodinách. Jsou to totiž nejdůležitější hodiny Kristova života.

Jsou to hodiny, na které reaguje příroda, na které reaguje Bůh, na které reaguje i jeden člověk.

Jde o okamžiky, kdy příroda vše halí do temnoty. Jsou to hodiny Božího soudu. Tady na kříži se děje Boží soud. Zde dochází k očištění toho, co má hodnotu, a ke spalování všeho, co žádnou hodnotu nemá. Boží soud zde odděluje zrna od plev. Co má budoucnost od toho, co ji nemá.

To, co oplývá nesmírnou hodnotou, je Ježíšovo zvolání. Jediné Ježíšovo zvolání z kříže v Markově evangeliu:

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Mimochodem, v těchto dnech měla zaznít v karlovarském sboru skladba od Josefa Haydna Sedm slov z kříže. Mám přislíbeno, že bude provedena příští rok. Zkuste si poslechnout, jak Haydn zhudebnil toto zvolání. Jediné v Markově evangeliu.

„Bože můj, Bože proč, jsi mne opustil!“

Nesmíme se domnívat, že mu dobře rozumíme. Že je snadné mu porozumět. Vždyť mu nerozuměli pořádně ani ty, kteří stáli pod křížem. Až na jednoho. Ten, který pro porozumění měl nejmenší kvalifikaci. Neměl ani židovské teologické vzdělání, ani nechodil s Ježíšem jako jeho učedníci. Ale přesto porozuměl. Setník.

Ti ostatní si mysleli, že volá Elijáše – patrona těch, kteří se ocitli v bryndě, patrona beznadějných případů. Za takovou autoritu platil SZ prorok Elijáš v Ježíšově době. Ale jak by mu Elijáš mohl pomoci?

Slyšeli z jeho slov to, co by možná řekli oni sami na jeho místě. Pokud by volal Elijáše, bylo by to zvolání prázdné naděje. A tak jejich porozumění Ježíšovu zvolání z kříže zde stojí na místě všech našich planých a laciných nadějí. Na místě všech cest a úvah, jak bychom se mohli zachránit z naší šlamastyky. Slyší to, co by volali sami, kdyby se ocitli na Ježíšově místě. Já být na tvém místě, volal bych Elijáše. Já být na tvém místě, hledal bych východisko tam a tam, s tím a tím bych se radil, to a to bych udělal. Ale my naštěstí nejsme tak beznadějné případy, kříž – to přece není místo pro nás. A tak se nám to dobře radí. Zkus si počkat na zázrak.

Porozumění těch, co stojí pod křížem, nemá žádnou hodnotu. Z Ježíšových slov jsou schopni zaslechnout jen tolik, kolik činí jejich odstup od kříže. To jsou plané řeči diváků, kterých se to netýká. Těch, kteří se přišli pobavit. Trochu senzace a povyražení nad smrtí jednoho trestance. Poprava o to zajímavější, že je asi nevinný.

A nyní obraťme list a podívejme se k jádru příběhu, přímo k Ježíšovu zvolání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Co je tak hodnotné na tomto Ježíšově zvolání? Jak mu rozumět? Koho oslovilo?

Ježíš tímto okamžikem sestoupil na nejhlubší dno svého života. Do nejhlubší hlubiny lidského zoufalství. Hlouběji už nemohl. Rudolf Bultmann říká k tomuto výroku z kříže toto: „Nesmíme zastírat možnost, že se zhroutil.“ Když se v nejstarších křesťanských vyznáních víry říká „sestoupil do pekel“, pak je to právě tento okamžik. Tuto hloubku Ježíšova ponížení opěvuje mnoho křesťanských hymnů:

Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži! Proto jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno mu daroval, aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal, že Ježíš Kristus je Pán. (Fil 2,6-11)

Dlouho jsem nechápal, na základě, čeho setník vyznal, že zrovna tento trestanec je Syn Boží. A byl o tom skálopevně přesvědčen. Setník musel být přece úplně otupělý pohledem na popravu. Byla to každodenní rutina.

Domnívám se, že to byla právě hlubina Ježíšova výroku, která zarezonovala v setníkově nitru. Tomu byl schopen porozumět i bez teologického vzdělání. Dotkla se jeho vlastní hlubiny – jeho vlastního pekla.

Život setníka, musel být jedno velké peklo. Setník byl ten nejhorší chlap, kterého si dokážete představit. To nebyl žádný aristokrat, který by si svou hodnost koupil. Byl to odvedenec, který si svou hodnost musel zasloužit tvrdou a černou prací. Musel mít krvavé oči, jak se říká. Zkuste si představit nějaký film z období středověku, kde se kat vyžívá v mučení své oběti. Tak to byl setník. A právě takového chlapa se tato slova dotkla. Dotkla se jeho hlubiny, jeho běsů… Možná se mu v tu chvíli promítly desítky umučených, jejichž popravě velel.

Je to jediná postava Markova evangelia, které se evangelium o Ježíši Kristu – Synu Božím – dotklo. Protože je pustil do svých hlubin. Protože znal své hlubiny. Znal svou temnotu. Byl si jí vědom.

A tak mi dovolte na závěr přečíst známý text z knihy Izajáš 53. kapitoly. Text, který je na jedné straně písní o Hospodinově trpícím služebníku. Ale na straně druhé také o těch, kterých se jeho utrpení dotýká. Je to píseň o cestě, na jejímž konci v nás může evangelium zarezonovat. O cestě, na které je potřeba se na sebe dívat jinak, než doposud, na které si moc nefandím. Jako setník si uvědomuji svou vlastní hlubinu a temnotu.

Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. ³ Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. ⁴ Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. ⁵ Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. ⁶ Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. (Iz 53, 2b-6)

Amen

Martin Lindtner