12. 1. 2019 Kázání: JEŽÍŠŮV REVOLUČNÍ VZTAH KE ZTRACENÝM LIDEM – Enoch Martínek

Prezentace: Ježíšův revoluční vztah k lidem

  • „Potom Ježíš procházel všemi městy i vesnicemi, učil v tamních synagogách a kázal radostnou zvěst o Božím království. A kamkoli přišel, všude uzdravoval nemoci všeho druhu.“ (Mt 9,35 SNC)
  • „Přišel jsem zachránit ztracené“ (Mt 18,11 SNC).
  • „Přišel jsem hledat a zachránit právě ty ztracené“ (Lk 19,10 SNC).
  1. To je Ježíšův program osobní služby. Hledal v terénu života ztracené lidi, aby je zachránil. Co nás může inspirovat na jeho způsobu evangelizace? Je možné, abychom aplikovali jeho metodu do naší misijní činnosti?
  2. Sledujme fascinující příběh, který se odehrál u Jákobovy studny nedaleko městečka Sychar (čti Jn 4,1-30). Kdo byla ona žena, kterou Ježíš oslovil? Odkud pocházeli Samařané? Ve Starém Zákoně se o nich mluví v 2 Kr 17,29. V roce 722/721 př. Kr. asyrský král přesunul na sever království Izraele národy, které vyznávaly synkretické náboženství (tj. mechanické spojení různých náboženských systémů). Samaritáni, o nichž je řeč v Novém Zákoně, patřili k národu, jehož původ sahal ke konci 4. stol. př. Kr. Chovali se nepřátelsky vůči obnově Jeruzaléma a chrámu. Vystavěli si svůj chrám na hoře Gerizím. Vzájemné vztahy mezi Židy v Jeruzalémě a Samařany se nevyhnutelně začaly přiostřovat.

a/Samařané považovali za kanonické spisy pouze Pět knih Mojžíšových. Věřili v jednoho Boha, v proroka Mojžíše, zákon, v den soudu a odplaty a návrat Mojžíše jako obnovitele (Taheba).

  1. Přímá cesta z Judska do Galileje vedla přes Samaří. Galilejští poutníci směřující na slavnosti do Jeruzaléma se však Samaří raději vyhnuli a šli údolím Jordánu. Důvod byl již zmíněn: vzájemná averze, nepřátelství, etnické napětí, skrytý rasizmus. Ježíš však jde právě touto „zakázanou“ cestou. Proč? Boří přehrady mezi lidmi. Každý člověk je pro něj jeho ztracený syn nebo dcera.

a/ Žena, s níž se zde setkal, žila v trvalé polygamii. Žila v konkubinátu. Měla pět mužů. Dnes bychom mohli říct, že měla promiskuitní chování. Nejen proto, že byla Samařanka – tedy z politických důvodů, ale také tímto skandálním způsobem života to byla pochybná žena, s níž by Žid nikdy nemluvil.

  • Ježíš ale sám začal s ní rozhovor: „Prosím tě, dej mi napít“ (v.8). Je to pro nás povzbuzující poznání, že Ježíš prožíval takové věci, jako je žízeň, hlad, únavu a pociťoval bolest, jako my.

b/ Samařanka se podobá postmoderním lidem naší doby. Žila a myslela jako dnešní lidé. Jejich zájem je soustředěn především na požitky, duševní či tělesné. Tato žena musela jít asi dvě hodiny chůze pro vodu. A to v poledne, kdy ve stínu je 40°C. Chce ukojit své tělesné potřeby. Ježíš ji říká: O to nejde! Jde o životodárnou vodu. Jde o skutečný život. Ale ona stále myslí na své předsudky a na svůj dobrý důvod, proč zde přišla.                                       

  • Ježíš ji náhle řekl: „Jdi a přiveď svého muže“ (v.16). Psychologové namítají, že to byl nesprávný postup. Ježíš – mladý třicetiletý muž – ji žádá: zavolej svého muže! Co ji ve skutečnosti Ježíš tímto naznačil? Mohu s tebou hovořit otevřeně, a přesto taktně. V tom je Ježíšova revolučnost. On ji neříká: ty nežiješ řádně! Neplísní ji, nepoučuje. Ale v tónu jeho řeči žena může slyšet: já na tebe myslím a modlím se za tebe. Jde přímo do středu problému. Ale ne násilím, ne rovnou vpadne dveřmi. Zaklepe, a jakmile je mu otevřeno, upřímně a taktně vchází dovnitř. Ale hned na začátku naznačí, o co mu jde. „Žena se zachvěla… Kdo je ten muž, který zná tajemství jejího života? Začala přemýšlet o věčnosti a o posledním soudu… Pod vlivem těchto úvah se v ní pohnulo svědomí“ (TV 114; DA 187).
  • Rozhovor nabývá na síle. Přichází téma: kde se máme modlit? Podle určitých studií 80% všech lidí nějak věří. Ježíš říká: „Nastává doba, kdy nebude záležet na tom, kde se kdo modlí, ale jak se modlí. Skuteční vyznavači budou ctít Otce upřímně a neformálně. O takové vyznavače Otci jde. Bůh je duchovní bytost a ti, kdo ho vzývají, mají tak činit opravdově a pod vedením Ducha svatého“ (v.23.24 SNC). Co to znamená? Uctívat Boha bez daných předloh, ne podle litery, ale v Duchu. A právě zde Samařanka pochopila – zde je Mesiáš! A stává se křesťankou. Navenek tak možná ještě nevypadá, ale její srdce přijalo nového Pána. Jde za Ježíšem, ale též za lidmi, kterým svědčí. To je evidentní důkaz obrácení! (Lk 12,8-9)
  1. Základní etapy misijního rozhovoru (Jn 4)
  2. Vyvolání touhy po něčem lepším (v. 7 – 15)
  3. Vyvolání přesvědčení osobní potřeby (v. 16 – 20)
  4. Výzva k rozhodnutí přijmout Ježíše jako Záchrance (v. 21 – 26)
  5. Podnět k činu na základě tohoto rozhodnutí (v. 28 -30. 39 – 42)

„Ježíš měl velkou radost z toho, že jeho slova probudila v samařské ženě svědomí. Viděl, jak pije vodu života… Náš Vykupitel touží po přijetí, po lásce a pochopení lidí, které svou krví vykoupil. Přeje si, aby k němu přišli, a on jim mohl dát život“ (TV 116; DA 190).

„Skutečný úspěch při styků s lidmi může přinést jen Kristova metoda. Spasitel se stýkal s lidmi jako ten, kdo chce jejich dobro. Projevoval jim soucit, sloužil jejich potřebám a získal si jejich důvěru. Pak je vyzval: „Následujte mne“ (ŽNP 67; MH 143).

  1. Soucit s lidmi žijícími v městě (viz seznam 10 nejznámějších misijních příběhů roku 2018 – adventmission.org)

Log: V roce 2010 vedoucí církve adventistů s.d. se rozhodli založit nový sbor v historickém centru  v Mexiko City, v jednom z největších měst světa. Pronajali si určité prostory, které sloužily nejen k bohoslužbám, ale i jako místo, kde místní lidé mohli nalézt jak duchovní tak i zdravotní péči. Po několika létech došli k přesvědčení, že mohou udělat více. Zakoupili toto společenské zařízení a věnovali se této komunitě mnohem intenzivněji. Prozkoumali tuto oblast zde v centru, modlili se a vše pečlivě promýšleli. Chtěli nabýt jistotu, že jejich služba je vhodná a že se týká důležitých problémů této současné společnosti. Když navštěvovali lidi dveře od dveří, zjistili, že v mnoha bytech jsou dospívající dívky, které žijí samy. Tvořily jakousi sociální skupinu tzv. „odložených dětí“, dětí, které se s obtížemi staraly samy o sebe, jakmile jejich rodiče se odstěhovali jinam za prací. Přirozeně že za těchto okolností tyto dívky byly vydány na pospas špatnému zacházení a zneužívání.  Když Maeli a Shouling začaly s těmito děvčaty hovořit, bylo jim jasné, na co mají zaměřit svou službu. Poskytovaly jim praktickou pomoc, jak si vyprat šaty nebo uvařit si jídlo. Pozvaly je do svých domovů, kde s nimi zpívaly a vyprávěly jim biblické příběhy.

Záhy uspořádaly modlitební chvíle po té, co dívky dokončily domácí práce. Rovněž navázaly spojení s jejich rodiči, když k nim přišli na návštěvu. Každý týden tyto dvě mladé ženy uskutečnily v průměru okolo 15 biblických hodin. Pokud byste se bývali zeptali Maeli a Shouling ještě na začátku, jaký plán mají pro oslovení obyvatel města, asi by vám tehdy odpověděly: „Budeme navštěvovat domovy a nabízet literaturu“. Ony však pečlivě sondovaly situaci, a když začaly lépe rozumět této sociální skupině, přizpůsobily svou službu jejím potřebám.

  1. Bez jakýchkoliv závazků

Když Ježíš procházel vesnicemi a městy, uzdravoval jejich obyvatelé a předával jim dobrou zprávu o tom, že by mohli být součásti jeho království, trvale projevoval soucit, aniž by jim kladl nějaké podmínky. Jakmile Matouš napsal, že Ježíš „když viděl zástupy, bylo mu jich líto“ (Mt 9,36), použil řecké slovo splagchnizomai, které nepředstavuje nějaké vzletné pocity ani metaforické pokývání hlavou. Znamená to téměř fyzickou reakci, emocí procházející celým tělem. Slovník uvádí, že se jedná o lítost, která doslova pohne střevy, v přeneseném smyslu jde o lásku či příchylnost, která vychází z nitra, ze srdce.

Log: Moje manželka pracovala na školském inspektorátu. Znaly se už řadu let ze zaměstnání jako bývalé kolegyně. Na její pozvání přišla spolu se svou jinou kamarádkou na výstavu Biblí a následně na biblické přednášky pořádané v pobočce krajské knihovny v Karlových Varech. A právě tato hledající žena po více jak roce se nechala pokřtít a dnes v jejím panelákovém bytě probíhají setkání s dalšími jejími přáteli nad Biblí.

Log: Můj bývalý spolužák Alan ze základní školy před 50 léty emigroval do USA, když došlo k násilnému přerušení tzv. „Pražského jara“ v roce 1968. Chodili jsme spolu od 1. třídy až do devítky. Chodil jsem k němu v neděli pro učivo ze soboty (ve školách se učilo 6 dní včetně soboty). Po létech se můj kamarád ozval, též jsme se osobně setkali a nyní si občas telefonujeme. Žije v Kalifornii, městečku Palm Springs. Asi 40 min. jízdy autem se nachází adventistická lékařská univerzita s nemocnicí Loma Linda, kterou Alan dobře zná. Zavedeme řeč nejen na mládí a život, ale též na víru. Před vánocemi mě však zavolal s naléhavou žádostí. Právě mu zemřel jeho 38 letý syn. Měl vážné zdravotní obtíže, dýchal už léta pomocí plícního aparátu. Nyní po pohřbu syna mě kamarád požádal, abych mu řekl, co se děje s člověkem, když zemře. Řekl mi, že v jeho nitru je takový chaos, jako by tam vybuchl granát. Vyprávěl jsem mu o naději, o moci Ježíšova vzkříšení. A též jsem se s ním modlil – na dálku přes telefonní spojení – aby Pán života i smrti utišil jeho duši a vlil do jeho srdce novou naději.

  • Z: Budování důvěryhodného přátelství je pro dnešního člověka velmi důležité. Právě tento proces může vést jiné ke Kristu. Chcete být také tak pozorní, čestní a neopovrhující lidmi na okraji společnosti, jako Kristus? On „miluje každého, nehledí na jeho původ, národnost či postavení, jeho láskou k člověku nemůže nic otřást“ (TV 119; DA 193). V tom je Ježíšův přístup ke ztraceným lidem revoluční. Chceš jeho příklad následovat i tento nový rok?
  • modlitba

(Enoch Martínek)