Velká výzva pro dnešní křesťany:

Být ve světě, ale nebýt ze světa – Jan 17, 13 – 19

Ú: V této velekněžské prosbě Krista je vyjádřeno napětí mezi dvěma krajnostmi.

  1. Na jedné straně být ve světě znamená žít jako věřící člověk s vědomím reálného života, jeho starostmi i radostmi, nežít s hlavou v oblacích, uvědomovat si časnost a omezenost našeho života.
  2. Na druhé straně nebýt ze světa znamená chránit se od druhé krajnosti – splynout s většinovou společností, která v Boha nevěří, přizpůsobit se jeho stylu života, který je v kontrastu s biblickým pojetím odříkání a skromnosti.

Jak vyvážit toto nespojitelné? Jako věřící jsme Ježíšem posláni do světa, ale přitom nemáme nebýt ze světa, nepatřit světu! Není to předem ztracený boj?

Př. Dnes se pěstuje nový adrenalinový sport (slackline walking = chůze na prověšeném provazu) a to je chůze po volně napnutém laně plochého tvaru, které může být ve velké výšce a provazochodec nepoužívá k vyvážení tyč, nýbrž jen své vlastní paže. (two professional slackline walkers to successfully cross the Victoria Falls on the Zambia-Zimbabwe border).

  • Viděl jsem ukázku, jak dva provozovatelé tohoto extrémně napínavého sportu zavěsili lano přes Victoriny vodopády v Africe a přešli po něm tam i zpět, aniž měli nějakou vyvažující tyč, zatímco pod nimi v propasti vřela s ohlušujícím rachotem padající voda. Okolo pasu měli pouze provaz připoutaný karabinou k lanu, aby v případě, když by ztratili rovnováhu, je zachytil a zabránil jejich pádu dolů. Jak dlouho jim to trvalo, až získali tak vysokou míru obratnosti při vyvažování během chůze po tak nestabilním laně širokém několik cm? Byla to mnohaletá cesta pokusů a pádů, tréninku chůze po laně od malých výšek až po ty nejvyšší. Nakonec se jim podařilo na několik pokusů přejít po volně napnutém laně, aniž z něj spadli, na druhou stranu Viktoriných vodopádů. Což samozřejmě vyvolalo velký zájem mnoha diváků, kteří se shromáždili na břehu. (viz You tube)
  • Analogie: Ježíšova modlitba předpokládá rovněž dlouhodobý „trénink“ života věřícího na zavěšeném laně víry mezi dvěma břehy – světem a nebem. Jít po tomto laně vyžaduje neméně velkou míru obratnosti – mít nebe v srdci, v nitru, a přesto žít uprostřed světa. Jak to vše můžeme získat? Jak nabýt dokonalé vyváženosti mezi „být na světě a nebýt ze světa“?
  • Co vedlo Ježíše, aby překonal tisíciletou tradici sz církve, spočívající ve vytváření uzavřeného společenství (ghetta), a přimlouval se za vykročení k řízené asimilaci a postupnému včleňování křesťanů do profánního (nenáboženského) prostředí?
  • Jak to praktikoval Ježíš? Kde byly jeho hranice mezi „být na světě, ale nebýt ze světa“? Jak dokázal „balancovat“ mezi – být na světě a přitom nebýt ze světa? (udělat rešerši)
  • Jak to praktikovala raná církev, která žila uprostřed morálně pokleslé římské říše?
  • Proč je tato role nz církve důležitá? Jaká jsou její rizika, ale též přednosti? Jaká jsou její pozitiva a negativa?
  • Jaké nebezpečí spočívá v „zakonzervovaní“ křesťanství ve snaze uchránit se od světa? Proč má křesťanství přesahovat své hranice ve většinové společnosti? V čem se mají křesťané angažovat? A co věci veřejné (polis)?
  • Co znamená být „solí tomuto světu“?
  • Je zde celá řada otázek, které nastolují Ježíšova prosebná slova za jeho následovníky. Je to vůbec v silách věřícího, aby je naplnil? Není to pouze idealistická vize, která nemá praktický dosah do života věřících?
  • Jak Ježíšovi následovníci naplňovali tuto vizi o balancujících křesťanech mezi „být ve světě, a přitom nebýt ze světa“? Co víme o skutečném životě rané církve?
  • Vezměme to popořádku. Zde je osnova kázání:
  1. Mravní kodex věřícího
  2. Žijeme v provizoriu
  3. Nabízíme jiným přátelství s Ježíšem
  4. Etické a mravní požadavky Boží pravdy – Jan 17,17
  • Př 11,5 „Spravedlnost napřimuje bezúhonnému cestu, kdežto svévolník svou svévolí padne“.
  • Př 11,1 „Falešné váhy se Hospodinu hnusí, kdežto v přesném závaží má zalíbení“.
  1. Vyváženost je Boží vlastnost. U něj je láska vyvážená spravedlností, spravedlivý trest vyvažuje ničím nezasloužená milost.
  2. Cesta po laně víry vyžaduje tutéž vyváženost. Jde o tento postoj víry: “Člověk toužící po spasení přestává spoléhat na vlastní úsilí, ať už zbožné činy, mravní dobrotu nebo cokoli jiného. Jde o postoj naprosté důvěry v Krista, spolehnutí se výhradně na něho ve všem, co se týká spasení.“ (Nový biblický slovník)
  • Tuto bezmeznou důvěru v Krista prokázal Mistr Jan Hus. On svým sebeobětavým životem demonstroval biblické učení o ospravedlnění skrze víru v Ježíše Krista. Po mnohá staletí se tato pravda téměř ztratila v dějinách mocenských zájmů církevním hodnostářů. O 100 let později po Husovi tuto vyváženou pravdu o spasení definoval Martin Luther. Stala se pevným základem reformace. A my dnes stojíme na ramenou reformátorů. Jsme reformačním hnutím. Neseme pravdu o připočtené a sdílené spravedlnosti, kterou může přijímat každý člověk vírou v Krista. Bible to popisuje jako poselství tří andělů (Zj 14,6-12).
  • „Milost bez spravedlností je slabou sentimentalitou, která podkopává morální nárok. Na druhé straně spravedlnost bez milosti je morální tvrdostí, teoreticky bez morální chyby, ale stavějící proti sobě Boha a člověka.“ ( 1BC 637)
  • Jak může člověk dosáhnout této vyváženosti? Jak může mít „pod kontrolou“ život ve světě tak, aby se nestal životem ze světa? Jak milovat svět, ale nemilovat to, co je ze světa? Vždyť i někteří věhlasní křesťané opustili „houpající se lano víry“, např. „Démas…, protože více miloval tento svět“. (2 Tim 4,10)
  • „Na svém vlastním příkladě Spasitel ukázal, že jeho následovníci mohou žít ve světě, a přece nebýt ze světa. Ježíš nepřišel, aby se zúčastnil pochybných zábav, aby se nechal ovládnout zvyky tohoto světa a řídil se jeho způsoby, ale aby plnil vůli svého Otce a hledal a zachraňoval ztracené. Bude-li mít křesťan na zřeteli tento cíl, může si zachovat svou čistotu v jakémkoli prostředí. Pak nebude záležet na tom, jak důležité je jeho postavení, ani na tom, zda pochází ze skromných nebo bohatých poměrů; moc jeho pravé zbožnosti se projeví tím, že bude věrně plnit své povinnosti.“ (AA 467; PNL 269-270)
  • „Předtím než Kristus vstoupil do závěrečného dějství ve sporu se sílami temnoty, pozvedl svůj zrak k nebesům a modlil se za své učedníky: Jan 17,15-17. Kristovi následovníci se mají oddělit od světa, co se týká morálních zásad a okruhu zájmů, ale to neznamená, že by se měli odříznout od světa. Spasitel se trvale stýkal s lidmi, ovšem ne proto, aby je povzbuzoval v konání něčeho, co není v souladu s Boží vůli, ale aby je duchovně povznášel a uschopňoval. Prohlásil: „Posvěcuji sám sebe za ně, aby i oni byli posvěceni pravdou“ (Jan 17,19; B21) Křesťan má přebývat mezi lidmi tak, aby Boží láska mohla působit na zkažený svět jako konzervační účinky soli.“ (CT 323)
  1. Žijeme zde v dočasném domově – Jan 17,18
  • Co znamená, že křesťané nejsou z tohoto světa?
  • Jan 17,14: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“.
  • Výraz „nebýt ze světa“ je zřejmě dobře znám věřícím jako určitý kodex chování, oblečení apod., prostě jak má vypadat křesťanské společenství. Co ale přesně znamená to, že křesťané „nejsou ze světa“? Tento obrat pochází z ev. Jana 18,36, kde Ježíš říká, že jeho království „není z tohoto světa“. Stejně jako jeho následovníci, křesťané, kteří jsou občany jeho království, tak i jeho království „není z tohoto světa“, protože je z nebe (Fil 3,20). Ano, nyní žijeme na této zemi, ale náš pozemský život je „jako pára“ (Jk 4,14). I když věčnost je dnes pro nás dlouhým časovým pojmem, přesto by k němu mělo směřovat křesťanovo zacílení (1 Pt 5,10).
  • Události tohoto světa, jako jsou války, hladomory, utrpení, chudoba apod. dopadají stejně na křesťany i na nekřesťany. Připomínáním toho, že „nejsme z tohoto světa“, si uvědomujeme, že tyto věci mají jen dočasné trvání a že můžeme na ně nahlížet v odlišném světle. Jsme ještě na tomto světě, ale už nejsme více „ze světa“ (Jan 17,14).
  • Jsme ještě obklopeni všemi hrůzami a tragédiemi tohoto života, ale toto už není náš život (Fil 3,8-14). Vědomí, že nejsme ze světa, poskytuje křesťanům naději dokonce i v těch nejtemnějších dobách (1 Pt 1,6-9). Tato naděje nás posiluje, že toto vše nakonec pomine a my budeme navždycky přebývat v nebi tváří v tvář s naším Bohem (Zj 21,3.4). Tento všelijak postižený a porušený svět není místem, do něhož patříme a není ani tím, o co bychom usilovali (1 Kor 3,12).
  • Věřící žijí na světě, aby zasvětili svůj život pravdě – Jan 17,19

M.J.Hus řekl: · Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie… (Výklad viery 1412)[2]

  • Křesťané nejsou z tohoto světa. Samotným Bohem jsme byli adoptováni jako dědicové nebe, a tam se nachází náš svět, tam máme své občanství (Tit 3,7). A zatímco čekáme a doufáme, máme dělat to, co můžeme – nabízet jiným přátelství s Ježíšem a tím je uvádět do společenství, které „není z tohoto světa“. Tento svět však není naším domovem a nikdy nebude.

Z: 60. zasedání GK naší církve (San Antonio, Texas, USA) si vytýčilo evangelizaci a misii jako hlavní činnost pro příštích pět let. „Povstaň a zaskvěj se! Ježíš přichází!“ bylo heslo, k němuž vzhlížely zraky nejen tisíců delegátů ze všech koutů světa. I pro 17 miliónů věřících tohoto křesťanského společenství je velkou výzvou – žít v tomto světě, být dobrými misionáři Boží lásky, ale zároveň nebýt z tohoto světa, být jinými než většinová společnost. Žít s výhledem na blížící se den záchrany, druhý Ježíšův příchod.

Enoch Martínek