vděčnost

 

Vděčnost je branou k mnoha nebeským darům.

David Steindl-Rast

 

 

Doma jsme měli studnu. Vody bylo dost. Na zalévání jsme používali ruční pumpu. Na venkově to byla samozřejmost.

Jednou k nám přijela rodina z města, z paneláku. Rodiče se třemi dcerkami. Nejstarší bylo tak dvanáct let. Byli jsme překvapeni, jak si dívky s touto pumpou vyhrály. Celé dopoledne pumpovaly a pumpovaly. Nemohly se toho nasytit. V životě nic takového, jako je ruční pumpa nezažily. Že by ruční pumpa mohla být něčím, zač bychom měli být vděčni?

Na Sahaře jsem nebyl, ale viděl jsem poušť v USA ve státě Nevada i jinou na sever od Orinoka. Když jsem tyto pouště srovnal s tím, co máme doma – a doma jsem v Zahradě Čech na Litoměřicku -, teprve tehdy jsem si uvědomil, že to, co jsem dosud považoval za samozřejmé, samozřejmé není. Když jsem se vrátil, hladil jsem doma očimakaždou travičku. Jak jsem za ni byl vděčný!

Pozval mne přítel, abych za něho zaskočil a odučil něco na střední ekonomické škole. Snažil jsem se udělat výuku co nejzajímavější, ale setkal jsem se s naprostým nezájmem žaček. Ty byly načančané, ale otrávené a unuděné. Nade vším ohrnovaly nos. Srovnával jsem to s radostí dětí v utečeneckém táboře v bývalé Jugoslávii, když mohly jít do školy. Tři roky na ni čekaly. Postavila jim ji tam ADRA. Déle než hodinu čekaly před školou, až se dveře otevřou. Jak za ni byly vděčné!

Kudy vede cestaz toho, abychom nepovažovali všechno za samozřejmé? A kudy naopak cesta k tomu, abychom si vážili toho, co je kolem nás? Měl jsem nedávno možnost sledovat jeden takový příklad. Šlo o studentku. Když slyšela, jaká je bída v utečeneckých táborech v Súdánu, jak je tam zapotřebí každého, kdo by chtěl pomoci starat se o děti, které jsou tam na tom nejhůře, prostě se tam rozjela. Když se vrátila, viděl jsem v jejím obličeji, jak se změnila. Je z ní teď jiný, zralejší člověk. Slovo „člověk“ bych v tomto případě podtrhl. Každé drobnosti si váží. Za každou drobnost, kterou my považujeme za samozřejmost, je vděčná. Ten, kdo dovede nejen vidět bídu kolem sebe, ale i přiložit ruku k dílu, aby ji odstranil, ten si označení „člověk“ zaslouží.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. O vděčnosti s Jaro Křivohlavým. Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 2007. ISBN 978-80-7195-998-4